Klusákova kniha Gott: Československý příběh doplňuje Slavíkovu autobiografii s názvem Má cesta za štěstím. A zatímco ta druhá, jak trefně poznamenává kritik Petr. A Bílek, redukuje Gottův život do „Příběhu Popelky z Plzně, která ke štěstí vlastní pílí přišla a osud jí umožnil ‚rozdávat radost‘ i vystavovat české či německé domácnosti záření umělecké ‚krásy‘ linoucí se z televize“, první se naopak snaží Gottův mýtus zbořit.
Konkrétně sebestylizaci, do které se Gott po celou svou kariéru halil. A že to nebylo nutně špatně, dokazuje právě jeho fenomenální popularita. Klusák ale ve své knize poukazuje na to, že zpěvákovy úspěchy nebyly vždy zas až tak výrazné, jak je později prezentoval, viz třeba jeho půlroční pobyt v Las Vegas. Zmiňuje se i o zpěvákově bizarní masturbaci v tramvaji, ale především účtuje s jeho pragmatickým proplouváním Husákovou normalizací. A podle Klusáka Gott v této dějinné situaci neobstál.
Jeho střízlivý pohled ale naráží na kritiku skalních fanoušků Mistra. Například novinář Petr Adler na webu Neviditelný pes označil Klusáka za závistivého a zamindrákovaného budižkničemu, který v životě nic nedokázal. Klusák přitom ve své knize vychází striktně z ověřených archivních záznamů. Jen si ale dovolil zpochybnit morální aspekt Gottovy kariéry. To je něco, o čem se mluvilo už v souvislosti s jeho státním pohřbem, kdy o několik dnů později zemřela i režimem pronásledovaná herečka Vlasta Chramostová.
Odpověď na otázku, kdo z těch dvou naložil se svým životem lépe, není jednoznačná. Položit si ji je ovšem nanejvýš legitimní. I když to někomu možná vytřásá vlastní kostlivce ze skříně.
