9℃
Dnes je 16. únor , svátek má Ljuba

Tohle byste od Vernea nečekali. Temná vize 20. století – jenom technika a peníze

Další fotky

Život a dílo Julesa Vernea patří století devatenáctému (8. 2. 1826 – 24. 3 1905), zde se však zahleděl o století dopředu – a ne zrovna optimisticky. Znáte jeho román jednoduše nazvaný „Paříž ve 20. století“? Otřesné a v mnoha ohledech nečekaně pravdivé dílo vyšlo až v roce 1994.

Reklama

O tom, že pod základním záměrem Verneova celoživotního díla „optimisticky představovat svět pokroky vědy a techniky“ podřimují tóny mnohem temnější a nepříjemně aktuální, neměl nikdo dlouho ani tušení. Teprve roku 1994 přišla na knižní trh tehdy naprostá senzace, dosud nikdy nevydaný Verneův příběh „Paříž ve 20. století“.

Překonal skoro všechno. Co zničilo největšího dobrodruha Jacka Londona?

Ocitáme se v něm v Paříží, hlavním městě císařské Francie, které vládne císař Napoleon. Píše se rok 1960 a hlavní postavou příběhu se stává šestnáctiletý sirotek Michel Dufrenoy. Po svém otci, který měl velké hudební nadání, zdědil umělecké sklony a vyhrál první cenu za latinské verše. Jenže společnost, v níž žije, si tohoto druhu nadání necení, a strýcova rodina, v níž Michel žije, považuje jeho vítězství v této soutěži za ostudu. Paříž 20. století – a vlastně celá společnost – nežádá po lidech talent, ale schopnosti. Je jasné, že Michel bude mít se zařazením do běžného života značné problémy.

Po studiích ho ve svém paláci chladně přijme jeho strýc, bankéř a ředitel Společnosti pařížských katakomb a hybných sil v domácnosti a zároveň vicepresident dalších společností. Jeho životní heslo zní: „Být bez majetku znamená neschopnost.“ Pro Michela zajistí místo v bankovním domě Casmodage a spol., kde je hlavním společníkem jeho syn. Verne ho charakterizuje takto: “Nenechával peníze pouze pracovat, on je přímo štval.“

Geniálního konstruktéra a továrníka zničily krize a gamblerství, přesto není nic ztraceno

O totéž by se měl v duchu doby pokoušet i Michel. Volný den před nástupem do práce využije k návštěvě knihkupectví, kde ho překvapí ohromné množství knih. Chce Hugovy a Balzacovy spisy, prodavači však ta jména nikdy neslyšeli, stejně jako jména dalších autorů. Ostatně jsou již přes sto let mrtvi. Za to nabízejí ohromné náklady vydání technické literatury. Jenom třeba taková Teorie tření čítá dvacet svazků, přesně podle hesla: „Průmysl – náš dobrý otec, mechanika – hodná sestra.“ Nakonec o technice básní i současná poezie (např. Meditace o kyslíku).

Zklamaný Michel se potom vydává do císařské knihovny, kde pracuje strýc Huguenin, bratr jeho matky, Vidí ho poprvé v životě a dozvídá se od něj, že knihy, o které má zájem, tu sice jsou, ale pokryté prachem. Krásnou literaturu si totiž nikdo nepůjčuje ani nečte.

Chcete se zaručeně pobavit? Socialistický vědec předpověděl technickou budoucnost lidstva

Čtenář už začíná tušit, že Michel při práci v bance nejspíš neobstojí, a má pravdu. Mladík je zařazen k počítacímu stroji, ale čistě mechanickou práci nezvládá. Na to, že neumí řídit stroj, je navíc ještě hrdý, za což sklízí u ostatních posměch. Po několika dalších nepříjemných peripetiích je Michel z banky propuštěn. Brzy si ale dokáže najít nové místo, tentokrát ve státní organizaci nazvané Velké skladiště dramat. V Paříži té doby existuje na padesát divadel a úkolem této instituce je dodávat jim hry. Ale pozor! Jen veselohry, frašky, operety a historické kusy, nikoliv tragédie. Zaměstnanci, vlastně autoři, zde píší svá díla většinou na objednávku, na zadaný námět nebo pro určitého herce, a jsou schopni dodat novou hru do 36 hodin. Dále zde podle požadavků hudebních skladatelů produkují bezduché verše. Úroveň této původní tvorby nepřekračuje meze pokleslé lidové zábavy. Pokud byl vzat výjimečně na milost nějaký starý autor, tak jej pracovník instituce „vylepší“ obscénním vtipem. Je nasnadě, že ani tady Michel se svou inteligencí a nadáním neuspěje a brzy je opět nezaměstnaný. Jedinými světlejšími okamžiky Michelova života jsou setkání se stejně smýšlejícími přáteli, například s jeho bývalým profesorem rétoriky Richelotem a jeho vnučkou Lucy.

Filmové sci-fi, které předpověděly naši budoucnost

Známe 5 sci-fi filmů, které předpověděly naši budoucnost. Za jak dlouho budeme mít létající auta?

Současný čtenář a znalec verneovek čeká, kdy autor jako obvykle dopřeje svému hrdinovi zasloužený úspěch a uznání, ale marně. Michel se nevzdává a napíše knihu básní „Naděje“, ale žádný z nakladatelů si ani nedal práci s tím, aby si ji alespoň přečetl. Mladý básník si tedy hledá nějakou manuální práci, ale také marně. Nic takového již neexistuje, stroje plně nahradily člověka. Beznadějnou situaci hlavního hrdiny v té době prohlubuje nezvykle tuhá zima, která zasáhla celou Evropu. Začala už v polovině listopadu 1961 a nepřetržitě mrzlo do konce února. Když se konečně oteplilo, Michel za poslední peníze koupil kytičku fialek pro Lucy, ale už ji nenašel. Její dědeček přišel po zrušení fakulty jak o práci, tak o byt, a celá rodina se musela vystěhovat. Kam, to nikdo nevěděl. Hladový a vyčerpaný Michel potom bloudí ulicemi, až se dostane na hřbitov Père-Lachaise, Čte jména na náhrobcích a pak dává uvadlou kytičku na hrob romantického básníka, spisovatele a dramatika Alfreda de Musset (1810-1857). Posledním dechem prokleje Paříž a než ztratí vědomí, ještě stihne zašeptat „Ach, Lucy!“

Čemu se v Československu říkalo futurit? Byl to materiál budoucnosti

Dnes kritici a čtenáři nešetří na adresu Verneovy Paříže ve 20. století superlativy a přirovnávají ji k románu 4510 Fahrenheita (1953) Raye Bradburyho nebo k Orwellovu dílu 1984 (1949). Michelův svět je nám v řadě ohledů velmi blízký. Ve „fotografickém telegrafu“ snadno poznáváme předchůdce faxu, současné dívky nosí rozpuštěné vlasy stejně jako Michelova Lucy, některé však, v souladu s Verneovou předpovědí, nahradily lákavý vzhled Pařížanek přílišnou vyzáblostí a oblékáním bez vkusu. V Paříži roku 1960 žije na 5 milionů obyvatel, tj. 10x víc než ve Verneově době. (Ve skutečnosti to v roce 1960 bylo 2,7 mil., dnes v rámci širší pařížské aglomerace  se udává počet 12 mil. obyvatel.)

Zahuštěná výstavba a vysoké nájemné nutí podle Verna méně majetné obyvatele, aby se spokojili s malými byty o rozměrech garsonky, kam celý rok nezasvítí slunce. Nevejde se tam víc, než jeden víceúčelový kus nábytku, který se jediným zmáčknutím knoflíku přestaví na klavír, postel, komodu nebo stolek se židlemi. Francii roku 1960 má spravovat nevstřícných 10 milionů úředníků, nevrle se chovají i pracovníci v bankách. Upadá i takový institut jako je manželství, většina dětí se rodí mimo něj.

Čirý děs a hrůza, to jsou Hoffmannovy povídky. Straší už nás přes 200 let

Podle depresivního ladění tohoto díla a víc než předvídavého obsahu bychom řekli, že jej Verne napsal ke sklonku života. Pravdou je, kupodivu, pravý opak, a také to, že Verneova nakladatele Hetzela svého času, tj. roku 1863, toto dílo zřejmě dost vyděsilo. Jde teprve o třetí (!) Verneovu knihu a možná i proto ji Hetzel razantně odmítl s tím, že autor téma nezvládl (tak, jako mnozí jiní před ním, dodal milosrdně) a že se k němu může vrátit tak za dvacet let, až bude zkušenější. Hlavně však vyslovil obavu, že by čtenáři tak chmurnou vizi budoucnosti nepochopili a nebyli by schopni ji akceptovat od autora, kterého si právě oblíbili za jeho Pět neděl v baloně. Tudy vede cesta, tak je třeba psát dál, tvrdil Hetzel. A měl pravdu – alespoň ve své době.

FOTO: Paříž XX. století

Paříž XX. století - AmazonPaříž XX. století - 1Paříž XX. století - 4Paříž XX. století - 5Paříž XX. století - Altaplana
Další fotky
Paříž XX. století - faculty.georgetown.eduPaříž XX. století - lumieresdelaville.netPaříž XX. století - PixelcreationPaříž XX. století - ProbtiumlightPaříž XX. století - www.ecoles.cfwb.bePaříž XX. století - Télérama

Naštěstí pro nás se Verne příkrým odsudkem nenechal pohnout k tomu, aby rukopis třeba zničil. Jenom ho odložil tak dokonale, že ho jeho syn považoval za ztracený. Našel ho až jeho pravnuk Jean v trezoru, o němž si všichni dlouhá desetiletí mysleli, že je prázdný. Jenom díky této neuvěřitelné náhodě, ostatně jako vystřižené z nějaké verneovky, dnes víme, že Verne měl na začátku své literární dráhy mnohem širší záběr a ambice než jen optimisticky popularizovat vědu a techniku. Kdo ví, čím by nás ještě překvapil, kdyby mu Hetzel dovolil jít i touto cestou.

Před 1 hodinou
Pamatujete se ještě na verše slezského barda a ikony socialistického školství Petra Bezruče, na Maryčku...
Před 2 hodinami
Kubánská revoluce dnes slouží jako odstrašující příklad. Fidél Castro uchvátil 6. února 1959 moc na...
Dnes, 14:00
Po 2. světové válce a roce 1948 se u nás kladl důraz především na sovětské...
chia semínka
Dnes, 11:30
Chia semínka jsou v poslední době velice populární. Patří mezi tzv. superpotraviny, což jsou potraviny,...
Dnes, 10:00
Po valentýnské zimě, která se letos moc nevyvedla, protože někdy bylo místy přes den až...
Dnes, 09:39
Ve Středočeském kraji hygienici zaznamenali mírný pokles celkové nemocnosti, a to o 3,2 procenta. Celková nemocnost činila 1765 onemocnění na 100 tisíc...
Dnes, 08:00
Na chřipku jsou jakákoli antibiotika z lékárny krátká, to je známá věc. Proti přírodním antibiotikům...
Včera, 17:30
Marie de León Bello y Delgado se narodila 23. března 1643 a zemřela před 288...
Včera, 16:00
Herman Kahn nevěřil v pokrok lidstva jako celku. Atomová bomba, jaderná válka, hospodářská prosperita a...
Včera, 14:00
Má to vůbec smysl se podobným problémem zabývat? Můžeme se o to pokusit. Mnohým vytanou...
Reklama