Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, jeho starším bratrem by pozdější kníže Spytihněv II. a mladšími bratry Konrád I. Brněnský, Ota Olomoucký a biskup Jaromír. Na český knížecí stolec nastoupil roku 1061 po Spytihněvovi, schopném panovníkovi, který vládl v zemi šest let a zemřel zřejmě předčasně z neznámé příčiny, snad na následky válečného zranění, již ve svých 30 letech.
V zahraniční politice se ještě předtím, než se stal českým knížetem, orientoval na spojenectví s Jindřichem IV., od roku 1056 králem a od roku 1084 císařem Svaté říše římské. Vzhledem k tomu, že Jindřich byl asi o 20 let mladší, dá se předpokládat, že starší Vratislav na něj mohl mít dosti značný vliv. Jako takový se Vratislav potom zcela samozřejmě zapojoval i do bitev, které Jindřich IV. vedl se svými nepřáteli.
Jedním ze zásadních konfliktů té doby byl spor mezi Jindřichem IV., řádně zvoleným římským králem, a Rudolfem Švábským, který byl zvolen římským králem roku 1077 poté, co papež Řehoř VII. dal Jindřicha IV. předchozího roku do klatby, čímž ho de facto zbavil vlády. V důsledku toho ho totiž už nikdo nebyl povinen poslouchat jako poddaný. Jednalo se o odvetu za to, že Jindřich využil zmatků po smrti svého otce a papeže sesadil. Řehořovo postavení však bylo silnější a celý spor se urovnal poté, co Jindřichem IV. podnikl známou kajícnou pouť do Canossy, za kruté zimy pouze v poustevnickém šatu a bos. Rudolf Švábský ale vzdorokrálem zůstal a Jindřichovi nezbylo nic jiného, než proti němu vystoupit vojensky.
Ke střetu se schýlilo v roce 1080 a na tomto válečném tažení se měla proti Rudolfovi spojit Jindřichova armáda s vojsky Vratislava II. a dalších spojenců. Ještě předtím se však střetlo Jindřichovo vojsko s Rudolfovým 15. října 1080 během cesty v Durynsku. Srážka u Hohenmölsen nad Halštrovem, což je řeka německy nazývaná Ester v dnešním Sasko-Anhaltsku, přerostla v bitvu, v níž Rudolf utrpěl těžké zranění pravé ruky. Jméno rytíře z vojska Jindřicha IV., který takto zasáhl do bitvy se nezachovalo.
Jindřichovo vojsko bylo ale i tak zásluhou bavorského vévody Otty z Nordheimu zahnáno na útěk a teprve poté se mu podařilo spojit s Vratislavovým vojskem. Protože Jindřichova armáda utrpěla velké ztráty, nebyly posily pro svedení další bitvy, v níž by Jindřich IV. měl naději na vítězství, dostatečné. Jiné prameny uvádějí, že když byl Rudolf Švábský smrtelně raněn, Jindřich IV. mohl ukončit konflikt ve svůj prospěch. Přesto se oba vojevůdci rozhodli dále v boji nepokračovat. Díky Vratislavovým posilám se ale Jindřichovo vojsko nemuselo obávat pronásledování a dalších ztrát a mohlo se v klidu vrátit k Rýnu. Vratislav II. se potom se svým vojskem vrátil do Čech.
Rudolfovo zranění bylo tak vážné, že se ranhojiči rozhodli pro amputaci ruky, ale tím svému králi život nezachránili a Rudolf následujícího dne zemřel a byl pohřben v katedrále v Merseburgu. Jeho smrt představovala nepříjemnou ztrátu především pro Jindřichova odpůrce papeže Řehoře VII. Pro německého krále Jindřicha IV. znamenala zpráva o Rudolfově smrti nejen konečné řešení dvojvládí v říši, ale také se mu tak otevřela cesta k říšskému císařství, které získal roku 1084 poté, co vojensky ovládl Řím, a to za významné pomoci knížete Vratislava. Toho potom následujícího roku kromě jiného odměnil královským titulem.
Z českého knížete Vratislava II. se tak stal český král Vratislav I., vůbec první český král v historii. Zemřel roku 1192 a po něm se českým panovníkem stal jeho mladší bratr, ovšem už opět jen jako kníže, Konrád Brněnský, jak určoval přemyslovský stařešinský nástupnický řád. Nepanoval však dlouho, zemřel ještě téhož roku, a k moci se dostal Vratislavův nejstarší syn jako kníže Břetislav II. Dědičný královský titul získali Přemyslovci až v osobě Přemysla Otakara I. roku 1212 na základě listiny zvané Zlatá bula sicilská. Vratislavův spojenec, Jindřich IV., zemřel roku 1106. Jeho nástupcem se stal jeho syn Jindřich V.
