Prostředí a geny se podepsaly na tom, že mladý Jan projevoval nepřehlédnutelný malířský talent. Otec ho proto přihlásil do kurzů v Norimberku, Berlíně, ve Vídni. V roce 1836 se Jan odstěhoval do Prahy, kde v letech 1838–39 studoval malbu na akademii pod vedením Františka Tkadlíka (1786 v Praze na Malé Straně – 1840 v Praze), uznávaného nazarénského malíře.
Už jako student byl považován za našeho nejlepšího malíře na porcelánu. V roce 1838 bylo jeho dílo dokonce vystaveno na světové výstavě v Londýně.
V roce 1843 se Jan Quast oženil s Eleonorou Zuzanou Dechantovou a získal povolení k provozování živnosti jako „Porzellanmaler“. Měl dílnu v Platýzu (984 – I) na Národní třídě – v té době v majetku šlechtické rodiny Daubků. V Praze žil a pracoval do roku 1869, s manželkou zplodili kupu dětí, respektive tucet.
Jeho malby na skle a porcelánu byly vysoce ceněny na zahraničních výstavách (Londýn, Paříž, New York), kde získával medaile, což se ostatně můžete dočíst na zadní straně téměř každé fotografie zhotovené rodinou Quastů.
Portréty maloval Jan Zachariáš Quast především na porcelán.
K pochopení obtížnosti malby na porcelán je třeba říci, že jde o malbu na bázi kysličníků kovů s následným vypálením v peci, malíř maluje nebarevnými barvami a výsledek vidí až po vypálení prakticky bez možnosti oprav.
Výhodou malby na porcelán je trvalá zářivost barev, rezistence vůči zevním vlivům, nevýhodou je křehkost porcelánu.
V porovnání s jinými technikami jde o podstatně obtížnější typ malby.
Ve vrcholném období portrétní tvorby (cca 1840 – 1860) navazoval Quast na klasicistní a biedermaierskou miniaturu.
Jeho rukopis je uvolněný, precizně provedený obličej je často obklopen malbou pozadí a textilií velkoplošnými tahy štětcem. Zatímco některé partie – zejména ruce – jsou vyvedeny někdy až nedbale, což je dáno zřejmě chvatnou prací na více zakázkách.
Z tohoto období patří k vrcholným dílům portréty jeho dětí a několika málo bližších osob.
Malby na skle jsou technicky obdobou malby na porcelánu, ve třetí čtvrtině 19. století je Quast jediným v Čechách, kdo ovládá tuto náročnou techniku.
Dostává významné zakázky od excísaře Ferdinanda Dobrotivého na malbu oken pro kapli v Zákupech (sv. Václav a sv. Lidmila podle návrhů Viléma Kandlera, 1854), v roce 1857 pak od Rohanů zakázku na výzdobu Sychrova.
Nejvýznamnější zakázkou jsou okna pro chrám sv. Víta v Praze (pro závěrovou kapli Jana Křtitele a Panny Marie) podle návrhů Josefa Führicha, Josefa Scheiwla, Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Josefa Krannera.
Pro tentýž chrám maluje ještě okna s tématem Nejsvětější Trojice s klečícími Karlem IV. a Eliškou Pomořanskou v postranních oknech. (Tato byla při přestavbách vybourána a osazena v letech 1901/2 v kostele Nejsvětější Trojice v Mešně u Rokycan.)
Další mimořádnou zakázkou byla okna pro presbytář katedrály sv. Ducha v Hradci Králové. Podle návrhů hradeckého rodáka Scheiwla provedl Quast v letech 1864/5 tři okna o výšce 15 metrů.
Pro měšťanské domy jsou doložena okna s loveckou nebo vlasteneckou tematikou, virtuozní provedení i zářivá barevnost staví tato jeho díla na roveň obdobných vrcholných prací ve světě.
Od roku 1864 pracoval z Prahy pro Wilhelma Kralika (1806 v Nových Hutích na Šumavě – 1877 ve sklářské huti Adolf u Vimperka), majitele skláren v Lenoře, v roce 1869 přijmul jeho nabídku a stal se uměleckým ředitelem skláren. Zaměstnal i své syny Bedřicha a Gustava.
Z doby Quastova lenorského pobytu pocházejí jeho malby dvou oken ve vimperském kostele Navštívení Panny Marie (vitráže zhotoveny podle jeho kartonů), ta byla ještě před nasazením vystavena na vídeňské světové výstavě (1873) a o rok později darována kostelu objednavatelem Kralikem a osazena.
Pod jeho dohledem byly v Lenoře provedeny i sklomalby pro českobudějovický chrám svatého Václava.
V době zakázky pro egyptského vládce se připojil ke stávkujícím zaměstnancům, což ho samozřejmě stálo místo (ale zaměstnanci dostali přidáno). Přesto pracoval jako malíř pro Kralika nadále (sklomalby jsou v rodinné hrobce Kraliků v Horní Vltavici), majitel skláren si byl i přes neshody vědom jeho uměleckých kvalit.
Z Lenory se v říjnu 1871 přestěhoval do Písku, kde si jeho nejstarší syn Konrád Ferdinand v zaskleném hradním altánu u čp. 49 na Fügnerově náměstí založil fotografickou živnost. Portrétní práce v tom čase byly zcela ve znamení souboje s rozvíjející se fotografií – v posledních letech života maluje Quast technicky až neuvěřitelně dokonalé portréty, ale ani tak nemá šanci proti podstatně levnější a výrobně rychlejší fotografické podobence.
V 80. letech z nedostatku lidských modelů přesunuje svůj portrétní zájem do říše zvířecí. Maluje své proslulé obrazy zvěře v přírodě, hovící novoromantickému vkusu doby, a svou dráhu miniaturního malíře končí nesčetnými tably pod lupou malovaných brouků a motýlů, jež byly v rodinách ceněny jako pohodlná náhražka skutečných sbírek hmyzu.
Jeho úmyslem nebyla prvoplánově vědecká dokumentace, těšila ho dekorativnost tématu, ale pro dokonalé provedení ho můžeme brát za jednoho ze zakladatelů vědecké kresby u nás.
V posledním roce života vystavoval několik prací v Praze s velmi příznivým ohlasem a kolekci jeho prací koupil v roce 1890 korunní princ Rudolf.
Jan Zachariáš Quast zemřel v Písku 9. srpna 1891, náhle mu selhalo srdce. Jeho manželka Eleonora Zuzana jej přežila o měsíc, pohřbeni jsou u tamní Svaté Trojice.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
Syn Ferdinand Konrád (*1843 – 1877) se poté, co jeho otec přišel do Písku, přestěhoval do Sušice, kde si také otevřel ateliér a později volil dobrovolnou smrt. Gustav Adolf (*1846) byl fotografem v Písku, Sušici, Praze a Dobříši, kde zemřel za záhadných okolností. Karolina (*1850) po smrti otce převzala vedení fotoateliéru Quast v Písku. Působila tu až do roku 1924 a většina snímků, které se dochovaly, je právě od ní. Konstancie (*1862) pracovala v ateliéru své sestry jako retušérka, také občas pomáhala bratrům, roku 1903 se v Sušici v ateliéru Gustava Adolfa, otrávila.
A abychom nekončili takto tragicky, dodejme, že Quastovo dílo představila v Praze malá výstavka v Muzeu hl. města v roce 2010.
Zdroje: Jiří Hořava, Prácheňské muzeum v Písku; Wikipedie; Stará Lenora; Salon, 1942; Umění, 1940-41
