• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Uprchlíci nedají spát českým populistům. Přitom právě Češi jsou známí jako notoriční imigranti

    V průběhu posledních let se problematika migrace stala jedním z mediálně nejskloňovanějších témat. Otázka aktuální imigrační vlny směrem do Evropy rozděluje odbornou i laickou veřejnost a má dalekosáhlý dopad nejen na celkovou náladu ve společnosti ale i na vnitropolitické otázky zemí Evropské unie. Navzdory tomu, že Česká republika nepřijala téměř žádné uprchlíky z právě probíhající migrační vlny z východu, je migrace a islamizace nejkontroverznějším tématem rezonujícím ve všech vrstvách české společnosti.

    Česká republika ani Slovensko nemají s přijímáním migrantů tak rozsáhlé zkušenosti jako třeba Francie, Německo nebo Velká Británie. V současnosti u nás bující xenofobie je pro Čechy záležitostí empiricky nepodloženou. Mnohem rozsáhlejší zkušenosti máme jako národ s naší vlastní emigrací z vlasti směrem do zahraničí.

    Tragický konec ruských emigrantů v Československu. Proč s prvními dny míru začali mizet lidé?

    Z historického hlediska je snad první lépe popsanou vlnou exulantů odchod Čechů protestanského vyznání po bitvě na Bílé hoře, a dále v souvislosti s Obnoveným zřízením zemským v letech 1620 a 1621. Desítky tisíc nekatolíků, především z řad českých aristokratů a měšťanů, tehdy navždy opustily vlast a putovaly především do Polska, Holandska, Velké Británie, Skandinávie nebo nábožensky liberálnějších Uher.

    Jako národu nám ovšem není vůbec cizí ani ekonomická migrace. V průběhu novověku putovalo obyvatelstvo českých zemí za prací i lepším živobytím po celé Habsburské monarchii i mimo ni. Odcházení na zkušenou i na tzv. „handl“ se stalo běžnou součástí života řemeslníků i v zemědělství pracujících Čechů. Díky českému vystěhovalectví např. do USA, Ruska, Francie i jinam, vznikaly v zahraničí čilé krajanské komunity.

    Záhadná smrt Jiřího Schelingera. Nerozvážnost? Pokus o emigraci? Vražda StB?

    Hned několik velmi markantních politicky motivovaných exodů obyvatel zaznamenala ČSR ve dvacátém století.

    Za první je možné označit uprchlickou vlnu „Pomnichovskou“ v letech 1938 a 1939. Ve strachu z Hitlera z Československa tehdy odešli antifašisté, socialisté, Židé, komunisté a další odpůrci nacistického režimu. Je nutno podotknout, že ne všichni se po válce vrátili zpět do vlasti.

    Významný, a dodnes poměrně kontroverzní, je jistě odsun Němců a Maďarů na základě Benešových dekretů po druhé světové válce. Snaha o vytvoření národnostně homogenního státu, a s tím spojná eliminace německého živlu v ČSR, byla bezesporu bezprecedentním sociokulturním experimentem.

    V neklidné době bezprostředně po druhé světové válce se Češi a Slováci během odsunu českých Němců nezřídka dopouštěli násilí. Z ČSR bylo vypovězeno více než 2,5 milionu lidí. Mnohé pohraniční vesnice se zcela vylidnily. Odsun měl významný vliv na ekonomický stav i sociální skladbu Sudet a jeho následky pociťujeme dodnes.

    Estébáci ho pálili sirkami na rukou, v rámci akce ASANACE ho donutili k emigraci. Dnes Vlastimil Třešňák slaví 68. narozeniny

    Únor roku 1948, Gottwaldův komunistický puč, a následné represe odpůrců komunistického režimu se staly důvodem pro odchod další vlny československých uprchlíků. Kromě politicky angažovaných nekomunistů, opouštěli železnou oponou uzavřené ČSR také umělci, intelektuálové, podnikatelé, “nepřátelé režimu“, šlechtici a se západním odbojem spojení lidé, kterým by za jejich postoje či kontakty hrozila perzekuce.

    Vyhnuli se tak politicky motivovaným zinscenovaným procesům, probíhajícím především v padesátých letech. Poúnoroví exulanti odcházeli kvůli odporu ke komunistickému režimu a věřili v jeho konec a svůj brzký návrat do ČSR.

    Preferovanými cílovými zeměmi byly zpočátku Anglie, Francie, USA – a emigranti do nich odcházeli nejčastěji prostřednictvím záchytných táborů v německých okupačních zónách (britské, francouzské a americké) sousedních zemí Rakouska a Německa.

    Všichni, kdo v roce 1948 odešli z Československa, strávili nějaký čas v nepříliš přívětivých podmínkách uprchlických táborů. Ve stále živé poválečné atmosféře byly kvóty na přijímání imigrantů do USA či Velké Británie značně omezené, ale například americká administrativa se nově vzniklé situaci, na popud prezidenta Trumana, pružně přizpůsobila. Západní země neutěšenou situaci v těchto zařízeních řešili založením Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees v dubnu 1948 v Londýně a fondu na podporu těchto politických uprchlíků v USA, jímž byl American Fund for Czechoslovak Refugees.

    Osobní příběhy uprchlíků v Česku. Jak se líbí zdejším azylantům v naší zemi?

    Poúnoroví uprchlíci se v zahraničí hojně angažovali v aktivitách pro svobodné Československo. Exulanti, ve spolupráci s krajany žijícími v USA, od dubna roku 1948 formovali The Council of Free Czechoslovakia – Radu svobodného Československa, která byla oficiálně založena v únoru 1949 ve Washingtonu. Duší této organizace byl žurnalista Ferdinand Peroutka.

    Práce v ní se účastnily mnohé známé osobnosti Československa, ale vlivem vnitřních rozporů se v 50. letech její význam zmenšil a později se Rada v této prvotní podobě rozpadla. V emigrantském prostředí ovšem hojně vycházela periodika a časopisy.

    Od roku 1956 vycházel např. časopis Pavla Tigrida Svědectví. Pro informovaní o dění v komunistickém ČSSR i dalších zemích sovětského bloku sloužila vysílání rádií jako byly Hlas Ameriky, BBC, Rádio Vatikán a Rádio Svobodná Evropa, jehož vysílání v Mnichově začalo v roce 1951. Prvním ředitelem českého oddělení byl Ferdinand Peroutka a na vysílání RFE se podílely celé generace čs. emigrantů. Svou významnou roli měla však i další rádia, na jejichž vysílání se podíleli rovněž čeští emigranti.

    Nacisté ho poslali do Dachau, před komunisty uprchl do Anglie. O jeho smrti před 40 lety informoval Hlas Ameriky. Ferdinand Peroutka

    Odchody z komunistického Československa se nezastavily po celou dobu padesátých i šedesátých let. Jistou naději na zlepšení situace přineslo uvolňování na konci 60.let, ovšem ne na dlouho. Dvacet let po komunistickém převratu tak, konkrétně v srpnu roku 1968, vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy.

    Ukončila tak rázně období uvolňovaní komunistického útlaku, které probíhalo v posledních třetině šedesátých let dvacátého století. V reakci na Pražské jaro a tzv. socialismus s lidskou tváří obsadily sovětské tanky území ČSR a tím sovětská vláda jasně prezentovala, že odklon od myšlenek a postupů sovětského svazu se netoleruje. Šok z okupace a následná normalizační politika české vlády motivovala k emigraci mnoho desítek tisíc lidí.

    Posrpnoví exulanti již nevěřili na brzký pád komunistického režimu ani na zmírnění útlaku vládou jedné strany. Po uzavření hranic roku 1969 bylo již výrazně těžší republiku opustit. I tak zaznamenalo ale normalizační Československo ještě jeden exodus. Po manifestaci domácích odpůrců režimu v dokumentu zvaném Charta 77 byli tito tzv. Chartisté režimem pronásledováni a perzekvováni. Mnozí z nich byli k odchodu komunistickou tajnou policií přinuceni, nebo jim případně nebyl po výjezdu návrat do vlasti dovolen.

    Virtuální realita zažívá boom. Vžije se násilník do role oběti, nebo odpůrce uprchlíků do jejich kůže?

    Mezi těmi, kdo po událostech léta 1968 z ČSR odešli, bychom opět našli politické odpůrce režimu, umělce a vědce, ale mnohem častěji se již jednalo i zcela řadové občany ČSR a především ve velkém procentu o lidi s vyšším vzděláním. Uprchlíci kromě tradičních západních demokracií směřovali i do Západního Německa, Rakouska a Švýcarska. V zahraničí tak ještě zmohutněla protikomunistická činnost.

    Na tak rozsáhlou protirežimní činnost ze zahraničí nutně musela reagovat československá StB. Tak formou razantní propagandy vytvářela obraz exilu jako nepřátelské enklávy odrodilců. Snažila se infiltrovat do Svobodné Evropy i jinam. Přesně mapovala činnost svých odpůrců a všemožně se snažila jejich činnost eliminovat či úplně rozložit. Jak ukázala historie – marně.

    Zdroj:

    Karel KONEČNÝ – Tomáš MOTLÍČEK, Studie z dějin emigrace. Sborník studentských prací., (ed. Karel KONEČNÝ), Olomouci 2003.

    Michaela TVRDÍKOVÁ, Proměny československé emigrace v letech 1948–1989, Diplomová práce, Masarykova Univerzita v Brně, Filosofická fakulta, vedoucí diplomové práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D., Brno 2007

    Nikola KLEINOVÁ, Emigrace z komunistického Československa a Češi v Dánsku, Diplomová práce, Universita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, Pracoviště Orální historie – Soudobé dějiny, Vedoucí diplomové práce Prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D., Praha 2013



    Nepřehlédněte