Česká republika má přes 16 tisíc válečných veteránů. Naprostou většinu z nich tvoří novodobí veteráni, kteří prošli armádními misemi na Balkáně, v Afghánistánu, Mali nebo v Iráku. S řadou problémů, se kterými se po návratu z misí nebo po odchodu z armády mohou potýkat, se jim snaží pomoct tři komunitní centra zřízená ministerstvem obrany. Sídlí v Praze, Brně a Olomouci, další má v blízké budoucnosti vzniknout v Táboře. Válečným veteránům nabízí pomoc se zdravotními, psychickými nebo i právními problémy, využít ale mohou také třeba prostory pro vzájemné setkávání. Uvedli topracovníci pražského Komunitního centra pro válečné veterány. Česko, stejně jako další země západního světa, v pátek slaví Den válečných veteránů.
První komunitní centrum pro válečné veterány ministerstvo obrany zřídilo v roce 2016 v Brně, o tři roky později vzniklo další v Olomouci. Zřizovatelem pražského centra, které vzniklo v roce 2021, je Ústřední vojenská nemocnice (ÚVN).
Právě zdravotní pomoc je jedním z hlavních témat, kvůli kterým váleční veteráni pražské centrum vyhledávají. Dalším nejčastějším požadavkem je podle Štěpána Vykypěla právní poradenství. V nabídce centra je i pomoc kaplana, psychologa, adiktologa nebo třeba finanční poradenství.
Válečným veteránem se stávají vojáci, hasiči, policisté nebo i civilisté, kteří dostanou od ministerstva obrany příslušné osvědčení. Podmínky stanovuje zákon, v současné době musí na zahraniční misi v místě ozbrojeného konfliktu strávit minimálně 90 dnů.
Věková skladba válečných veteránů je různorodá. Česká republika stále má přes 100 veteránů bojů z druhé světové války, další skupinu tvoří účastníci třetího, protikomunistického odboje. Naprostou většinu ale představují vojáci, kteří zažili novodobé zahraniční mise. Zatímco příslušníkům československé jednotky z operací Pouštní štít a Pouštní bouře je přibližně mezi 50 a 70 lety, nejmladší veteráni z misí v Afghánistánu nebo Mali jsou „dvacátníci“. Tomu odpovídá i skladba potíží, se kterými se mohou potýkat. A to od zdravotních, psychických až po společenské.
Podle Vykypěla si služby komunitního centra mohou nárokovat i rodinní příslušníci, kteří kvůli dlouhodobému odloučení zažívají náročné situace. Vyrovnat se musí i s tím, že někteří váleční veteráni mají po návratu z mise psychické potíže, o kterých neradi mluví. „A proto jsme tady my, abychom jim třeba anonymně pomohli. Už třeba jenom tím, že to tady ze sebe dostanou,“ podotkla pracovnice centra a válečná veteránka Eva Staňková.
Podle dalšího zaměstnance centra Marka Novotného, veterána z Afghánistánu, se česká armáda nepotýká tak často s traumaty z války, jako například americká armáda. Důvodem je podle něj třeba dobře zvolená délka misí, na kterých jsou čeští vojáci zpravidla šest měsíců, zatímco jejich američtí kolegové rok. Roli hraje i psychologická péče po návratu ze zahraničí nebo to, že je česká armáda relativně malá a „všichni se v ní znají“.
Vojákům může pomáhat i vysoká důvěra české společnosti v armádu. Přesto se musí vyrovnat s některými odsudky, nejčastěji jde o obvinění, že jsou žoldáci. „To je to, co vám řekne každý veterán a co je nejvíc mrzí. Vždy mu někdo stejně nakonec řekl: Hele, stejně jsi tam byl jenom kvůli prachům,“ poznamenal Novotný. Pro vojáky jsou přitom mise často vyvrcholením jejich kariéry a o místě nasazení armády rozhodují politici.
Centrum se kromě samotné pomoci veteránům snaží veřejnosti poskytovat informace o nich. Nyní třeba nabízí výstavu o vojenských zdravotnicích z druhé světové války Andělé v zeleném, v centru bude otevřena do konce ledna.
Propagovat svou činnost chce centrum i v samotné armádě. Podle Novotného mají některé armádní útvary ve vztahu k válečným veteránům rezervy. Zástupci komunitních center proto objíždí všechny armádní jednotky a svou činnost u nich představují.
Zdroj: ČTK
