Václav Marhoul: Už nikdy nenatočím další komedii nebo válečné drama

Pozval jste mne do vaší kanceláře, home office tedy moc nedodržujete…

Kdybych pracoval z domova, upřímně si myslím, že bych se zbláznil. Já prostě musím chodit pracovat jinam. Ale nedá se tady tvořit, všechny mé scénáře tak vznikly v podkroví jednoho hotelu v Českém Krumlově. U mě psaní funguje jako Papinův hrnec, přemýšlím, neustále si dělám poznámky a ty pak přepisuji do počítače. Když se takhle natlakuji, odjedu z Prahy a napíšu novou verzi scénáře. Třeba u Nabarveného ptáčete tak vzniklo sedmnáct verzí.

Nerušili vás tam dříve turisté?

Můj pokoj má okna do dvora, takže tam ten ruch nedoléhá. Ale je pravda, že když se tam konají Slavnosti růže, velká akce, na kterou dorazí tisíce lidí a ti se opijí, tak se to nedá. V pět ráno mě takhle vzbudili mladí Američani. Chtěl jsem je okřiknout, ale pak jsem si řekl: „Jen si řvete a pijte z lahve na ulici. To byste si doma nemohli vůbec dovolit, tak si užijte tu svobodu, my ji tady ještě máme.“ A když jezdíme s divadlem Sklep každý rok na vodu, tak se taky okolí nevyspí, když sedíme první večer u táboráku. Chodím se pak všem omlouvat.

Jak jste se ke Sklepu, který má letos 50. výročí, dostal?

V roce 1979 v prvním ročníku na FAMU mě oslovil takový zvláštní člověk, vypadal jako Hurvínek a jmenoval se Milan Šteindler. Zeptal se mě, jestli bych mu neprodukoval dokument o kulturistech nazvaný Ve zdravém těle, zdravý duch. To mě okamžitě zaujalo, a tím to všechno začalo. Pozval mě pak na představení na Strahov a já byl absolutně v šoku. Něco podobného jsem do té doby neviděl a v životě na to nezapomenu. Lidé si seděli doslova na hlavách a řvali smíchy včetně mě. Za dalších pár týdnů přišel Milan zase, jestli bych nedělal divadlu produkci, že s tím všichni souhlasí. No, pak jsem začal i zaskakovat, nakonec hrát stabilně, k tomu později i psát.

Ondřej Gregor Brzobohatý: Jsem jak dítě, které vpustíte do lunaparku. Chci zkusit všechno a nikdy nemám dost

A skrze divadlo jste začal s produkcí?

Já jsem ji dělal už od 15 let na filmové průmyslovce v Čimelicích. Produkoval jsem tam svůj první film a televizní pořady. Pak i na FAMU. O prázdninách jsem chodil na různé brigády a praxe, prošel jsem tak Československou televizí, Barrandovem, Krátkým filmem, bratislavskou Kolibou…

Pandemie trvá už přes rok, jak ovlivnila vaši práci?

Nabarvené ptáče toho sice stihlo hodně, ale začátek pandemie vpadl do probíhající světové distribuce, která byla zhruba v polovině. Fantasticky byly třeba od března naplánované premiérové projekce ve Velké Británii. V dubnu pak měla proběhnout premiéra v New Yorku a v dalších městech. To všechno, včetně mé osobní účasti, padlo. Ptáče je film na velké plátno, ale skončil, byť s úspěchem, na internetových platformách. Prodeje do dalších zemí se kvůli zavřeným kinům propadly až o 80 procent. Pandemie výrazně ovlivnila i přípravy mého nového filmu o senátoru McCarthym. Loni jsme se scénáristou dokončovali scénář, letos jsme chtěli s kameramanem Vladimírem Smutným do USA na obhlídky a měl jsem vést různá jednání. Ze všeho zatím sešlo, jsem jen přes Skype v kontaktu s producentem.

Když ještě zůstaneme u veřejného dění, sledujete události okolo České televize?

Co se týče Rady ČT, tak mě fascinuje, do jakých bažin se situace dostala. Mezi dvanáct kandidátů do Rady postoupil například pan Černocký, který mluví o „židoliberálech“. To je projev, kterému by tleskali v roce 1933 v Norimberku. Do toho ještě co za věci provádí paní Bobošíková s paní Lipovskou… Neuvěřitelné. Úplně evidentně chtějí Českou televizi a jejího ředitele Dvořáka účelově zničit. Málo lidí má povědomí, co jinak Statut ČT vůbec znamená, co všechno musí podle zákona jako veřejná služba poskytovat. Můžu říct, že se v posledních letech její produkce výrazně zkvalitnila. Předtím měla velké problémy i ve zpravodajství, nyní je skutečně vyvážené, velmi si to hlídají. Skutečně tam došlo k velkému posunu a to, co jí paní Lipovská nebo pan Veselý vytýkají, jsou politicky motivované marginálie.

Milan Šteindler: Čemu nemůžete vzdorovat, tomu se musíte vysmát!

Zpět k vaší profesi. Zmínil jste, že se posouvá práce na filmu o senátoru McCarthym, to by odpovídalo dlouhým prodlevám mezi vašimi dřívějšími filmy. Náhoda?

Souvisí to s procesem jejich tvorby a výroby. U Mazaného Filipa, Tobruku i Nabarveného ptáčete jsem si napsal scénář, pak jsem na ně těžce sehnal peníze a nakonec je režíroval. Proto to vždy trvalo tak dlouho. U McCarthyho je rozdíl v tom, že scénář už existuje a producentem nejsem. Kdyby nebylo koronaviru, už bychom letos točili.

Nepřemýšlel jste, že byste se některé z těch rolí už dříve vzdal?

To jsem zvažoval jen u Mazaného Filipa, jinak ne. Když to vezmu od scénáře, který jsem napsal původně pro divadlo, bylo logické, že scénář do filmové podoby převedu právě já. U Tobruku a Nabarveného ptáčete šlo o témata, která také vychází z literárních podkladů a hlavně znovu z mé vnitřní potřeby je zpracovat. Tohle emoční zaujetí bych těžko u někoho jiného našel. A u produkce by se zase těžko našel někdo, kdo by tolik let se zatnutými zuby ty projekty posouval. Po roce, možná po dvou by to vzdal. V případě Nabarveného ptáčete mi to trvalo čtyři roky, z čehož první dva roky se mně přitom ani u nás, ani v zahraničí nedařilo sehnat vůbec žádné peníze.

A co tedy režie?

U Mazaného Filipa, protože jsem předtím žádný film nerežíroval, jsem uvažoval o Tomáši Vorlovi nebo Milanu Šteindlerovi. Ale pak jsem si uvědomil, že bych jim do toho pořád mluvil. Jsem velký detailista, jde tam hodně o intonaci hlasu a já bych to pořád hlídal. Pochopil jsem, že to musím režírovat sám. Přitom o tom, co jsem tehdy nevěděl o režii, by se dala popsat celá knihovna. Tolik jsem se toho naučil a zároveň napáchal tolik chyb, ze kterých jsem se poučil. A Tobrukem jsem se režijně posunul k Nabarvenému ptáčeti. A teď přede mnou stojí další velká režijní výzva.

Přitom každý váš film se nějak liší, ať už žánrem nebo ztvárněním, je v tom záměr?

Říkám, že nikdy nevstoupím do stejné řeky. Tedy už nikdy nenatočím další komedii, válečné drama nebo černobílý psychologický film. Nebyl v tom záměr, ty věci si mě samy najdou. Takhle to bylo i s McCarthym, oslovili mě. Nikdy předtím jsem si nepomyslel, že bych točil v USA, ani mě to nenapadlo. Prostě se to stalo. A je to zase úplně jiný žánr, má hodně dialogů a jde o životopisné a politické drama. Má přitom souvislost s Donaldem Trumpem a řadou dalších politiků, manipulátorů a lhářů, kteří se za posledních 10 let objevili i ve střední Evropě. McCarthy jim svým způsobem všem předcházel. Bude to výzva nejen proto, že budeme pracovat v úplně odlišných podmínkách, ale i právě kvůli zcela odlišnému žánru. Pokud budu točit dál, pak další film bude zase úplně jiný.

Jiřina Bohdalová: S humorem a nadhledem jde všechno líp

Takže máte v plánu točit stále dál?

Měl jsem třeba točit britský seriál, ale ten příběh mě vůbec nezaujal. Odmítl jsem také dalších pět či šest nabídek, nebylo to ono. Ale scénář o McCarthym mě chytil a řekl mi: „Václave, tohle jo.“ Jinak pracovat nemůžu, neumím. Mnoha lidem se mé filmy nemusí líbit, ale stojím si za tím, že vždy je to poctivá práce, že jsem udělal všechno, co jsem v tu chvíli cítil, věděl a uměl. To je pro mě jediná cesta, jak v životě tvořit a být v rovnováze sám se sebou.