Co však o homeopatii víme? Dalo by se říci, že homeopatie je léčení stejného stejným. Výraz je odvozený od řeckých slov „homoios“ (stejný, podobný) a „pathos“ (nemoc, bolest, vášeň). Již Hippokratés si v 5. století před Kristem všiml, že stejné substance, které způsobují nemoci, dokáží jindy stejné choroby vyléčit. Postupem času však tento způsob léčby upadal v zapomnění. Ke změně došlo až na přelomu 18. a 19. století, kdy německý lékař Samuel Hahnemann dostal při svých výzkumech do rukou studii o chininovníku, považovaném ve své době za jediný účinný lék proti malárii a horečkám.
Hahnemann se odhodlal k experimentu, který vyzkoušel sám na sobě. Požil zředěný výtažek z kůry chininovníku. Ten mu k jeho velkému překvapení vyvolal příznaky podobné malárii provázené vysokými horečkami.
Při svém dalším pokusu doktor Hahnemann použil včelí jed, který umí vyvolat těžký zánět kůže. Vytvořil však zředěný lék, který uzdravuje zánětlivé procesy v těle. Také objevil, že čím je léčivý roztok slabší, tím silnější léčebné účinky má.
Odpůrci homeopatie však argumentují právě skutečností, že v roztoku, který má léčit, je účinná látka téměř v mizivém množství. Preparáty jsou totiž hodně zředěné, v některých případech dokonce až v poměru 1:50 000.
Takové léčivo v sobě neobsahuje téměř ani jedinou molekulu původní látky. Přesto dokáže účinně léčit i nemoci, na které klasická medicína nestačí. Homeopatií se velmi úspěšně léčí zejména chronické nemoci, alergie a cukrovka.
Za pravdu dal homeopatii například i francouzský lékař Jacques Benveniste (+2004). Ten tvrdil, že lidská aura si informaci zapsanou do morfického pole léčebné látky dokáže přečíst a v těle vyvolat odpovídající reakci.
Jacques Benveniste se tedy velmi zasloužil o to, aby homeopatie byla více přijímána. Není však sám. Například profesor Chaplin z katedry aplikované vědy na London South Bank University uvedl: „Je neopodstatněné odmítat homeopatii, jak to dělají někteří vědci, jen proto, že ještě nemáme plné pochopení toho, jak to funguje.“ Profesor Chaplin v podstatě kritizuje „nevědeckou rétoriku“ některých vědců, kteří odmítají koncept paměti vody „s úzkým pohledem na toto téma a bez jakéhokoliv zkoumání nebo zhodnocení celého souboru důkazů“.
