Dlouhý život Vlasty Chramostové věrně kopíroval osudy České republiky s jejími vzlety i pády. Zažila aplaus, zákazy, bolest ze ztráty jediného dítěte, pobyt v psychiatrické léčebně i státní vyznamenání. A protože zemřela jen pár dnů po božském Kájovi, ještě i po její smrti se přetřásaly její poklesky a hodnotilo se, jestli si vůbec zaslouží státní pohřeb.
Vlasta Chramostová se narodila 17. listopadu 1926 a po roce 1989 slavila své narozeniny s ještě větší chutí, protože změna režimu ji vrátila zpět na divadelní prkna. A to rovnou do Národního divadla, kde si od pak dalších 20 let vynahrazovala vše, co ji komunističtí pohlaváři upírali.
Spalovač mrtvol
Přitom ještě do srpna 1968 patřila Chramostová k prominentům režimu, dvacet let zářila na scéně Divadla na Vinohradech a objevila se ve spoustě filmů i divadelních inscenací. Patrně nejslavnější rolí z té doby je Marie neboli Lakmé, téměř celý film mlčící krásná žena spalovače mrtvol Karla Kopfrkingla, kterou ji nakonec s psychopatickým úsměvem na tváři oběsí. Stejnojmenný snímek, který dodnes patří k nejoceňovanějším dílům české kinematografie, skončil po premiéře v trezoru a Chramostová brzy poté dostala zákaz hraní ve všech českých divadlech.
Její láska k divadlu v ní však hořela dál, a tak se stala protagonistkou bytových divadel, které pro ni psal většinou tehdy již také zakázaný dramatik Pavel Kohout. Po podpisu Charty 77 byl ale její byt pod dohledem tajné policie, a návštěva bytového představení byla kromě kulturní události spojená i s rizikem další perzekuce.
Návrat s hořkou příchutí
Slavný návrat poněkud zkalil fakt, že se objevila v Cibulkových seznamech jako spolupracovnice Státní bezpečnosti. Pro některé její souputníky z disentu to byl šok. A například Tereza Boučková, kterou Chramostová připravovala na talentové zkoušky na DAMU a u které sama podepsala Chartu, se s ní navždy rozešla, i když nikdy důvod, který ji k tomu vedl, neprozradila. Chramostová ale spolupráci s tajnou policií podepsala v 50. letech. „Nic ze svého života nemůžete vygumovat. Když dáte jednou úpis Mefistovi, musíte se k němu hlásit, ať už byly vaše úmysly jakékoli – jak už to ostatně při úpisech Mefistovi bývá,“ řekla později ve velmi otevřeném rozhovoru pro týdeník Respekt Chramostová. „Jistěže jsem tenkrát chtěla sama sebe zachránit, byla jsem mladá a kolem nás šlo o život. Ale taky jsem chtěla dělat kariéru a být slavná. Víte, lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak,“ dodala.
Největší bolest
Spolupráce se Státní bezpečností ale nebyla největší bolestí, kterou musela Chramostová celý život snášet. Tou byla smrt jejího jediného syna Konráda, se kterým se vybourala, když mu byly pouhé čtyři roky. „Po pravé straně silnice, opřena o zábradlí mostku, stála smrt. Čekala…“ popsala osudový okamžik ve svých pamětech, které za svou upřímnost i uměleckou úroveň sklidily pochvalnou kritiku. V ten den jí při jízdě autem krátce oslnilo slunce a ona naneštěstí vjela do jámy, kterou neviděla. Těžce zraněná Chramostová, která synovu smrt považovala za boží trest, po vyléčení těla skončila na psychiatrii, kam ji chodil navštěvovat její budoucí druhý manžel, kameraman Stanislav Milota. Stal se její pevnou oporou, měli podobný humor i názory na politiku a prožili spolu 57 šťastných let. Za každý takový rok mu pak půl roku před vlastní smrtí dala na rakev jednu červenou růži.
Zasloužila si státní pohřeb?
Ještě pár týdnů před svými 93. narozeninami si střihla malou roličku v detektivním seriálu z 1. republiky Zločiny Velké Prahy. Narozenin na 30. výročí Sametové revoluce se už však nedožila. Na poslední rozloučení do Zlaté kapličky, přišly desítky jejích bývalých kolegů, divadelníků i disidentů. „Byla tu ráda. A byla s kolegy činohry ráda i v letech, kdy už nevystupovala na jevišti. Přála si, abychom se sešli právě tady,“ řekl tenkrát na zahájení smutečního obřadu ředitel divadla Jan Burian. Dohady, zda si také zaslouží státní pohřeb jako například populární zpěvák Karel Gott, byly jen absurdní tečkou za jejím životem plným paradoxů.
