Vojtěch Hynais po absolvování reálky nastoupil v šestnácti letech ke studiu na vídeňské Akademii, když se na ni roku 1874 vrátil profesor Anselm Feuerbach (1829 ve Špýru v Německu – 1880 v Benátkách), Hynais přestoupil do jeho ateliéru klasické malby. Feuerbach položil základ k jeho jisté a graciózní kresbě, k jeho slohovému citu a podivuhodné sladěnosti koloritu.
Feuerbach ho přizval k práci na nové budově Vídeňské umělecké akademie a zařídil Hynaisovi římské stipendium. V Římě a Benátkách studoval a kopíroval díla starých mistrů (Tiepolo, Raffael) a ve stejné době získal přízeň záhřebského biskupa Josipa Juraje Strossmayera (1815 v Osijeku – 1905 v Dakovu, obojí Chorvatsko), který od něj objednal dva obrazy.
Roku 1873 na Světové výstavě ve Vídni se Hynais seznámil s ostatními umělci budoucí „generace Národního divadla“ a viděl zde díla francouzského akademického klasicismu. Do Paříže odjel v roce 1878 s doporučením od Strossmayera k malíři Jaroslavu Čermákovi, ale zastihl ho již umírajícího. Oslovil tehdejšího prominentního malíře Paula Baudryho a ten ho doporučil na pařížskou Akademii k Jean-Léonu Gérômovi (1824, Vesoul, Francie – 1904 v Paříži).
Hynais se v květnu 1893 v Paříži oženil s modelkou Augustou Melanií Voirinovou (*1864 v Paříži), se kterou už měl dvě děti, syna Jiřího (* 1889) a dceru Annu (1892/3), rovněž nadanou malířku.
Aby uživil rodinu, zabýval se kromě malby také grafickou tvorbou (plakáty) a mezi lety 1888-92 spolupracoval na návrzích dekorativního porcelánu s porcelánkou v Sèvres.
V Paříži byl ve stálém kontaktu se svými krajany (Brožík, Marold, Chittussi) a pomáhal stipendistovi Bílkovi.
V té době získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater.
Udržoval kontakty s pražskými umělci (Myslbek) i mecenáši (Náprstek, Hlávka) a některé z nich portrétoval, mj. vytvořil sérii portrétů rodiny Daubků při pobytu na jejich zámku v Litni.
Až po velkém naléhání svolil, že se zúčastní výzdoby Národního divadla a zhotoví její novou oponu, která nahradila Ženíškovu shořelou.
Návrh nové opony Hynais vypracoval v Paříži. Jako námět zvolil složitou alegorickou scénu znázorňující nové budování divadla po požáru. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais musel o své pojetí bojovat, a nakonec prosadil realizaci pod hrozbou soudní pře.
Rozměr opony je 142 metrů čtverečních. Pracoval na ní s dvěma pomocníky 90 dnů v ateliéru na nádvoří České techniky na Karlově náměstí (kde se však dělil o místo se sochařem Bohuslavem Schnirchem, což mu příliš nevyhovovalo). Spotřebovali 26 kilo barev, hmotnost díla překročila 180 kilogramů. Opona měla premiéru 18. listopadu 1883.
Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české a pro salonek Národního divadla alegorie čtyř ročních dob. Poslední z této čtveřice, obraz Zima, byl pro neshody o výši honoráře dodán se zpožděním až roku 1901 a je už znatelně ovlivněn secesí.
Roku 1894 na návrh Josefa Hlávky přijal místo profesora na pražské Akademii a působil zde až do smrti. Jako profesor vychoval desítky malířů, mezi jinými Otakara Kubína, Arnošta Hofbauera nebo Herberta Masaryka.
Hynais suverénně zvládal módní luministickou malbu, založenou na světelných efektech mlžných oparů a světlem prozářených barev.
Jako modely v ateliéru mu stály některé slavné ženy – od malířky Suzanne Valadon, matky Utrilla, (obraz Pravda a žena na houpačce na oponě Národního divadla) až po Ernestinu Wittnerovou, první pražskou profesionální modelku, která mu stála modelem pro Zimu; traduje se, že na následky prochladnutí zemřela.
Sám si vybíral výrazné typy na ulici, využíval členy rodiny a známé a pracoval i s fotografií.
V ředitelně Národního divadla visí obraz sv. Cecílie, pro který stála modelem sopranistka Berta Formanová, údajně milenka tehdejšího ředitele Šuberta.
Když r. 1894/5 ve veliké rudolfínské výstavě vystavoval svůj skvělý Paridův soud, byl tento obraz nejnavštěvovanějším a nejobdivovanějším číslem celé expozice.
Po přelomu století už byla Hynaisova malba považována za nemoderní a jeho popularita postupně hasla.
V letech 1919 – 1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét nebyl dokončen. V naší fotogalerii si ale můžete prohlédnout jeho studii.
Snad je teď čas na malý vhled do Hynaisových pražských a mimopražských bydlišť.
Policejní přihlášky evidují tyto jeho adresy: s rokem 1894 U železné lávky 130/16, Malá Strana, po roce Letenská 593/9, také Malá Strana, s rokem 1903 Milady Horákové 176/68 v tehdy samostatném Bubenči, od roku 1904 žil v Hynais na rohu Ostrovní a Masarykova nábřeží proti Národnímu divadlu – na novém domě je bronzová busta a pod ní travertinová pamětní deska (Jakub Obrovský, 1933).
Hynais získal během života řadu ocenění na pařížských Salonech a zlaté medaile na Světových výstavách. Byl rytířem Řádu železné koruny III. třídy, důstojníkem francouzské Čestné legie, čestným předsedou Jednoty umělců výtvarných a čestným doktorem Univerzity Karlovy.
K stáru byl skoro slepý, na jedno oko neviděl vůbec, na druhém měl šedý zákal.
Zemřel 22. srpna 1925 v podolském sanatoriu na rakovinu, světící biskup Antonín Podlaha ho uložil na Slavíně na Vyšehradě.
Zdroje: Český svět, 1904, 1925; Umění, 1935; Wikipedie
