Nechci ale psát o trampském hnutí, ani o osadě se stoletou historií. Zajímá mě autor výše zmíněné písně, která je stará bezmála devadesát let.
Jmenoval se Eduard Ingriš. Muž renesanční šíře zájmů. Hudební skladatel s neklidnou krví dobrodruha a cestovatele. Autor mnoha populárních písní a operet, kterému se splnil životní sen. Vyměnil notovou osnovu za filmovou kameru, pevné boty a odhodlání. Cesta do Argentiny, v roce 1947, již neskončila návratem do Československa. Únor 1948 byl varováním, aby se do nově zadrátovaného kriminálu nevracel, a Ingriš poslechl hlas rozumu.
Před Ingrišem ležel celý svět, ale on se pro začátek spokojil s jižní Amerikou. Argentina, Brazílie, Peru. Jeho fotoaparát nezahálel. Portrétoval peruánského prezidenta a dokonce spolupracoval s Ernestem Hemingwayem, při natáčení filmu Stařec a moře. Známí cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka se s ním setkali, při svém legendárním putování popsaném v knize Přes Kordillery. Ingriš už dávno nebyl neznámým emigrantem, ale stával se pomalu ale jistě, dnes bychom řekli, celebritou. Jeho největší dobrodružství však stále leželo před ním.
V roce 1947 přišel norský mořeplavec a cestovatel, Thor Heyerdahl, se zajímavým nápadem, který jako správný badatel začal okamžitě realizovat. Podle něho první obyvatelé Polynésie dorazili na své ostrovy na vorech, kterými připluli z Jižní Ameriky. Byl častován nedůvěrou a posměchem, jak už to bývá, když někdo přijde s něčím novým. Balza je sice lehké dřevo, ale doplout na voru přes polovinu Pacifiku? Osm tisíc kilometrů daleko?
Legendární vor Kon-Tiki, který vyplul z peruánského přístavu Callao, to dokázal. Po 101 dnech doplul na atol Raroia, ve Francouzské Polynésii a posměváčkové umlkli. Heyerdahl se stal legendou, a Ingriš zatoužil jeho cestu zopakovat. Oba muži se setkali v roce 1954 a bylo rozhodnuto. První cesta se nezdařila a výpravu musela zachraňovat americká loď. Ingriš měl však buldočí povahu, a pokud se do něčeho zakousl, už nepovolil. Druhá cesta, v roce 1959, na voru s názvem Kantuta II. již byla úspěšná.
V roce 1962 se odstěhoval z Peru do USA, a rozhodl se usadit. Oženil se s o generaci mladší Ninou, která pocházela z Brna. Jeho tchánem byl také emigrant, ruský kozák, který uprchl do Československa před bolševickou revolucí. V roce 1945, kdy se očekával příchod Rudé armády, kterou následovala NKVD, rodina emigrovala z Protektorátu podruhé, tentokrát do USA.
Z dobrodruha, v tom nejlepším smyslu slova, se stal počestný majitel obchodu. Jeho život se uzavřel v roce 1991, a vrátil se do rodných Zlonic u Slaného. Pozůstalost obsahovala více než tunu neocenitelných materiálů jeho práce. Paní Nina se také rozhodla vrátit do Československa, které už bylo opět volné a svobodné. Usadila se v Brně a starost o vše, co přivezla, vzal na sebe opět Miroslav Zikmund. Opět, po více než půlstoletí se postaral o materiály svého přítele, které našly své místo v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Tím však příběh nekončí. Cestovatelské geny se také dědí a syn Eduard není výjimkou. Proslýchá se, že má v úmyslu zopakovat otcovu dobrodružnou plavbu a já nepochybuji, že ji v brzké době uskuteční.
