Domů se už opravdu nevrátila, zanedlouho byla odsouzena i její matka a majetek rodiny propadl státu. Vzpomínková kniha Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“, kterou loni v reedici vydala Monika Le Fay, je hodně silné čtení, o tom, jakým peklem si politicky vězněné ženy prošly. Dagmar Šimková, které bylo režimem znemožněno studovat, byla vězněna společně s teoretičkou a historičkou umění, divadelní kritičkou a pedagožkou Růženou Vackovou, skautkou Dagmar Skálovou, či spisovatelkou Ninou Svobodovou.
Ženy neměly lehčí podmínky
„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě nikdo neudělal,“ napsala Dagmar Šimková.
Vězněna byla za to, že ukrývala dva kamarády, kteří neprošli prověrkami a chtěli se dostat na Západ. Později byla znovu odsouzena za útěk z vězení. Jak nedávno v rozhovoru pro Náš REGION připomněl historik Petr Blažek, propuštěna byla až v polovině šedesátých let.
Místo v české historii
„Dagmar Šimkovou jsem bohužel nezažila. Její kniha se ke mně dostala až po její smrti. Oslovila mě natolik, že jsem se rozhodla ji v miniaturním nákladu znovu vydat. Cítila jsem, že tím alespoň částečně splácím dluh, který vůči ženským obětem komunismu existuje,“ píše v doslovu knihy nakladatelka a novinářka Monika Le Fay.
„Mrzí mě, že jsem ji nepotkala. Věřím, že byla taková, jak psala. Život brala s nadhledem, netrápila se starými křivdami, naopak se snažila pomoct ostatním. V tom byla výjimečná. Zasluhuje místo v kronice české novodobé historie hned vedle Přemysla Pittera, Anastáze Opaska a řady dalších, kteří pochopili, že když se zlu oplácí zlem, ničí člověk nejvíc sám sebe,“ pokračuje mimo jiné.
