Počátky koupacích souprav jako samostatných částí garderoby se datují do poloviny osmnáctého století, kdy se ženské plavecké úbory ještě spíše podobaly šatům. Vyráběly se většinou z flanelu nebo z vlny a ženy zahalovaly od hlavy až k patě. Podstatně lépe na tom v té době byli muži, kteří měli pouze koupací kalhoty. A ani v 19. století to pro ženy nebylo o moc lepší…
Přitom nejstarší prapředky dnešních, “moderních“ plavek můžeme najít již v antickém Řecku, kde místní sportovkyně nosily tomu dnešnímu velice podobný dvoudílný úbor. Tuto módu miniaturních plavek pak prý znaly též i Římanky, neboť se na Sicílii dochovaly mozaiky zhruba z 3. století před naším letopočtem zobrazující ženy v tomto „sportovním“ obleku.
Jednodílné plavky v moderním pojetí pak pocházejí až z počátku dvacátého století, i když původně ještě bývaly s nohavičkami. Zcela revolučním se v tomto smyslu stal až rok 1946, kdy francouzský módní návrhář Jacques Heim (8. května 1899 – 8. ledna 1967) jako první představil v květnu 1946 v Cannes svoje dvoudílné plavky s názvem „atome“, nejmenší plavky na světě, které navíc byly vyrobeny z nových pružných materiálů jako nylon či latex.
5. července téhož roku pak představil francouzský inženýr Louis Réard (1897 – 1984) na módní přehlídce v pařížských lázních své ještě menší „bikiny“. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, na němž čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Název měl symbolizovat přímo „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy. A módní atomový výbuch to skutečně byl. A to až takový, že zpočátku byly tyto plavky na některých plážích zakazovány.
Až přišel rok 1956 a s ním film „A Bůh stvořil ženu“, v němž se v bikinách objevila francouzská filmová herečka Brigitte Bardotová – a rázem bylo všechno jinak. Díky tomuto filmu i nově používanému materiálu zvanému lycra se dvoudílné plavky rychle rozšířily po celém světě.
