Po připojení Ukrajiny k Sovětskému svazu (1922) odešel ilegálně do Polska, ve Varšavě udělal maturitu a začal pracovat – jako účetní ve Lvově. Budín i jeho družka Chana Kojfmannová chtěli studovat na vysoké škole. V Polsku však platil numerus clausus pro Židy, v úvahu přicházela jen Praha. A tak se stalo, že po různých peripetiích se v září 1923 oba ocitli v Československu, které se pro ně stalo druhým domovem.
V říjnu 1924 se vzali, Budín vystudoval ČVUT a postupně se zapojil do činnosti Komunistické strany Československa (do strany vstoupil na jaře 1929).
Jako vedoucí propagandy Komsomolu a později člen agitpropu se pomalu dostal mezi špičky komunistického vedení. Jeho jmenování šéfredaktorem Rudého práva v létě 1934 se zpočátku jevilo spíše jako bezradný čin stranických špiček. Budín se sám jmenování bránil, vedoucímu agitpropu Bruno Köhlerovi říkal, že nikdy nebyl redaktorem, napsal jen několik článků, v tiskárně byl jen jednou a ještě mu dělala potíže čeština. Köhler (1900 v Novém Městě pod Smrkem – 1989 v Praze) opáčil, že není pevnosti, kterou by pravý bolševik neuměl ztéci.
Spojení redakce s ÚV KSČ, než začal být Budín ván na schůze vedení, obstarával jeden z „karlínských kluků“, poslanec Václav Kopecký (1897 v Kosmonosích – 1961 v Praze), se kterým se denně večer scházel na konečné tramvaje ve Strašnicích.
Když Kopecký odjel do Moskvy, instruovali Budína Šverma a Slánský.
Jan Šverma (1901 v Mnichově Hradišti – 1944, Chabenec, Jasenie, Nízké Tatry) a Rudolf Slánský (1901, Nezvěstice – 1952 v Praze) v té době, kdy byl Gottwald v Moskvě, de facto vedli československé komunisty, oni dva na celostátní úrovni prosazovali vstřícnosti k vládním socialistům tak daleko, až pomohli zvolit Edvarda Beneše prezidentem. KSSS a zvláště Stalin s tímto postojem ale nikdy nesouhlasili. A tak Kominterna na podzim 1935 začala kritizovat politiku lidové fronty, jak ji prosazovala KSČ, Rudé právo a Stanislav Budín. Ten byl nakonec pan šéfredaktor vyhozen z novin a v únoru 1936 ještě pro jistotu ze strany. A jeho paní krátce po něm.
Po roce hledání práce nakonec získal místo v časopise Radiojournal, kde setrval až do počátku okupace.
Okupaci a válku Budín prožil s rodinou ve Spojených státech, kde se nakonec prosadil ve vedení krajanského Newyorského deníku.
Do Prahy se vrátil v létě 1946 plný nadějí a budovatelského úsilí.
Řídil agenturu Pragopress, byl redaktorem Kulturní politiky (vydávané E. F Burianem), psal knihu, připravoval rozhlasové Americké okénko a jiné pořady, v březnu 1948 ho Jan Drda přijal do obnovených Lidových novin jako vedoucího zahraniční redakce a ještě tři měsíce vedl list Pondělník (po válce noviny v pondělí obvykle nevycházely). A na podzim začal ještě přednášet na Vysoké škole politických a sociálních nauk.
Rozbuškou se stala zmíněná Budínova kniha USA — portrét národa, která vyšla v roce 1948. Přestože za jejím vydáním stáli Jiří Taufer a Ladislav Štoll, Budín byl absurdně obviněn z nekritického obdivu k americkému imperialismu. Kniha byla stažena z prodeje a zakázána.
Celých patnáct let pak Budín strávil ve výstřižkovém archivu ČTK a v Novinářském studijním ústavu.
Od roku 1966 se stal členem redakce nově vzniklého časopisu Reportér, od března 1968 do května 1969 (kdy bylo vydávání časopisu zastaveno) byl jeho šéfredaktorem.
Poté přestal veřejně působit a jako důchodce pracoval na svých pamětech Jak to vlastně bylo.
Mezi prvními podepsal v prosinci 1976 Chartu 77.
Stanislav Budín dopsal své vzpomínky v dubnu 1972 – vycházely v Tvorbě v roce 1990, později je vydal Torst.
Byl autorem i jiných publikací – po monografiích o Karlu Havlíčkovi (1954) a Janu Nerudovi (1960) obrátil svou pozornost k historii žurnalistiky (Sedmá velmoc, 1966), jaltské konferenci (Operace Argonauti, 1967) a životopisům světových státníků: F. D. Roosevelt (1965), Jistý pán z admirality (o Winstonu Churchillovi, 1967) a Dynastie Kennedyů (1969).
Stanislav Budín zemřel 12. srpna 1979 v Dačicích, příčinou byl infarkt.
Pochován byl v Bubenči ke své paní.
Hana Budínová (1902 ve Staré Ušici na Ukrajině – 1965 v Praze) byla publicistkou, divadelní a literární kritičkou, překladatelka z angličtiny (T. Williams) a ruštiny.
Dcerou manželů Budínových byla Rita Klímová (1931 v Rumunsku – 1993 v Praze), porevoluční velvyslankyně v USA, vnukem je novinář Vladimír Mlynář (*1966 v Praze). Do hrobu Budínových byly uloženy i ostatky jejich zetě, komunistického politika Zdeňka Mlynáře (1930 ve Vysokém Mýtě – 1997 ve Vídni).
Zdroje: Martin Groman: Stanislav Budín – komunista bez legitimace;
Stanislav Budín: Jak to vlastně bylo
