Kramář se narodil 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou. Prakticky po celý svůj aktivní život byl aktivním pravicovým, nacionalistickým politikem, za dob Rakouska-Uherska předákem mladočechů. Během první světové války byl rovněž aktivním účastníkem odboje a po roce 1918 se stal prvním předsedou vlády nové Československé republiky. V nové republice se stal předsedou Československé národní demokracie, později Národního sjednocení.
Ještě v dobách Rakousko-Uherska velmi propagoval myšlenky novoslovanství, tedy vzájemného sbližování, spolupráce, solidarity a vojenské, hospodářské a kulturní pomoci mezi slovanskými národy. V rámci tzv. pozitivní politiky, tedy provládního aktivismu mladočechů, který začal někdy kolem roku 1906, začala i jeho panslovanská politika, ovšem pojem panslovanská v tomto bodě není tak zcela správný.
Kramář v této době řešil zahraničněpolitické otázky a svou novoslovanskou činnost zahájil prakticky hned roku 1907. Kromě jiného pořádal slovanské sjezdy, zorganizoval dokonce všeslovanské sjezdy v Praze (12. července 1908) a v Sofii (1910).
Navzdory novoslovanství podporoval anexi Bosny a Hercegoviny
Jak již bylo zmíněno, jeho politika však nebyla politikou „klasického“ panslavismu, namířeného proti monarchii. Naopak. Kramář viděl soulad ve slovanské orientaci Čechů a zájmů Rakousko-Uherska, a to především v posilování hospodářské spolupráce s východní a jihovýchodní Evropou a v kultivaci zahraničních spojenectví se slovanskými státy.
Slovanský element byl tehdy v monarchii posílen anexí Bosny a Hercegoviny, kterou Kramář i všichni mladočeši podpořili. Na Říšské radě pak Kramář inicioval utvoření volného poslaneckého svazu Slovanská jednota, který tvořili čeští, jihoslovanští i někteří ukrajinští poslanci.
I přes počáteční neúspěchy byl úspěšným politikem, čelil i atentátu
Slovanské hnutí v Říšské radě však zpočátku příliš úspěšné nebylo. Zejména poté, co některé zemské sněmy v alpských zemích deklarovaly němčinu jako výlučný místní jazyk. Čeští ministři Albín Bráf a Jan Žáček proto tehdy opustili na protest vládu. Slovanské opoziční nálady pak vedly k obnovení parlamentních obstrukcí. Byl to paradoxně právě Kramář, který je pomohl zničit. Navrhl nový jednací řád Říšské rady, který tyto obstrukce výrazně omezil a mladočeši tak prostřednictvím Karla Kramáře pomohli zrušit nástroj politického „vyjednávání“, který sami předtím dlouhá léta používali.
Na Kramáře ale, i díky těmto postojům, čekal politický neúspěch. V listopadu 1910 nebyl zvolen předsedou parlamentního Českého klubu a mladočeši se od té chvíle orientovali zcela opozičně. Ovšem navzdory tomu, nebo možná právě proto, na Kramáře prý čekala i významná funkce v rakouské vládě, ke které nakonec nedošlo. Dle dostupných zdrojů se s ním ale údajně počítalo na významný post.
Po skončení první světové války čelil Kramář dokonce neúspěšnému pokusu o atentát, ten provedl 8. ledna 1919 osmnáctiletý mladík Alois Šťastný. První československý premiér však vyvázl bez zranění.
