zavřít mapu
Karel Kramář byl jednou z nejvýraznějších politických osobností přelomu 19. a 20. století a nově vznikající republiky. Zabýval se bližší všeslovanskou spolupráci jak na poli hospodářském, tak vojenském či kulturním. Přesto schvaloval anexi Bosny a Hercegoviny. Přesně před 102 lety byl na něho spáchán atentát.
Kramář se narodil 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou. Prakticky po celý svůj aktivní život byl aktivním pravicovým, nacionalistickým politikem, za dob Rakouska-Uherska předákem mladočechů. Během první světové války byl rovněž aktivním účastníkem odboje a po roce 1918 se stal prvním předsedou vlády nové Československé republiky. V nové republice se stal předsedou Československé národní demokracie, později Národního sjednocení.
Ještě v dobách Rakousko-Uherska velmi propagoval myšlenky novoslovanství, tedy vzájemného sbližování, spolupráce, solidarity a vojenské, hospodářské a kulturní pomoci mezi slovanskými národy. V rámci tzv. pozitivní politiky, tedy provládního aktivismu mladočechů, který začal někdy kolem roku 1906, začala i jeho panslovanská politika, ovšem pojem panslovanská v tomto bodě není tak zcela správný.
Kramář v této době řešil zahraničněpolitické otázky a svou novoslovanskou činnost zahájil prakticky hned roku 1907. Kromě jiného pořádal slovanské sjezdy, zorganizoval dokonce všeslovanské sjezdy v Praze (12. července 1908) a v Sofii (1910).
Jak již bylo zmíněno, jeho politika však nebyla politikou „klasického“ panslavismu, namířeného proti monarchii. Naopak. Kramář viděl soulad ve slovanské orientaci Čechů a zájmů Rakousko-Uherska, a to především v posilování hospodářské spolupráce s východní a jihovýchodní Evropou a v kultivaci zahraničních spojenectví se slovanskými státy.
Slovanský element byl tehdy v monarchii posílen anexí Bosny a Hercegoviny, kterou Kramář i všichni mladočeši podpořili. Na Říšské radě pak Kramář inicioval utvoření volného poslaneckého svazu Slovanská jednota, který tvořili čeští, jihoslovanští i někteří ukrajinští poslanci.
Slovanské hnutí v Říšské radě však zpočátku příliš úspěšné nebylo. Zejména poté, co některé zemské sněmy v alpských zemích deklarovaly němčinu jako výlučný místní jazyk. Čeští ministři Albín Bráf a Jan Žáček proto tehdy opustili na protest vládu. Slovanské opoziční nálady pak vedly k obnovení parlamentních obstrukcí. Byl to paradoxně právě Kramář, který je pomohl zničit. Navrhl nový jednací řád Říšské rady, který tyto obstrukce výrazně omezil a mladočeši tak prostřednictvím Karla Kramáře pomohli zrušit nástroj politického „vyjednávání“, který sami předtím dlouhá léta používali.
Na Kramáře ale, i díky těmto postojům, čekal politický neúspěch. V listopadu 1910 nebyl zvolen předsedou parlamentního Českého klubu a mladočeši se od té chvíle orientovali zcela opozičně. Ovšem navzdory tomu, nebo možná právě proto, na Kramáře prý čekala i významná funkce v rakouské vládě, ke které nakonec nedošlo. Dle dostupných zdrojů se s ním ale údajně počítalo na významný post.
Po skončení první světové války čelil Kramář dokonce neúspěšnému pokusu o atentát, ten provedl 8. ledna 1919 osmnáctiletý mladík Alois Šťastný. První československý premiér však vyvázl bez zranění.
