Zimní pondělí roku 1919 možná zastihlo Rudolfa Těsnohlídka v náladě chmurnější než jindy. Deprese jej sužovaly již léta, ještě dříve, než jeho první manželka, milovaná Jindřiška, spáchala sebevraždu. Blížil se Štědrý den, ale spisovatel, básník a publicista se přede dvěma lety odloučil od své druhé ženy, Anny rozené Kutilové. Jejich syna Milana adoptoval Annin nový manžel, MUDr. Jan Navrátil. Nebude Těsnohlídek o letošních svátcích sám?
Přesto – či právě proto – se na sklonku odpoledne vypravil do lesa v Bílovci nad Svitavou pro vánoční stromek. Doprovázeli jej přátelé, student pražské AVU František Koudelka a soudní úředník Josef Tesař. Stmívalo se, mrzlo. Nedostali se daleko, jen poblíž Kuního potoka, do míst, kde dnes při okraji města stojí myslivna pojmenovaná podle Lišky Bystroušky. Kdo z nich první zaslechl tlumený nářek? Ten zvířecí zní leckdy jako lidský… V závěji pod vysokým smrkem objevili v šálu zamotané batole, promrzlé, hladové, plačící z posledních sil. Zahřáli dítě, jak jen bylo v dané situaci možné, a ve Svitavách pro něj nalezli útočiště.
Děvčátko, kterému bylo půl druhého roku, dostalo jméno Ludmila, Liduška. Četníci při vyšetřování zjistili, že jde o nemanželskou dceru pětadvacetileté služebné Marie Kosourové z Netína, toho času bez prostředků i zaměstnání, a neznámého Rusa, válečného zajatce. Skutek zoufalé matky potrestal soud pětiletým těžkým žalářem. Na holčičku, která tak tak unikla smrti, se usmálo štěstí. Adoptovali ji manželé Polákovi, brněnští starousedlíci, a dali jí dobrou výchovu. Liduška se pak provdala za středoškolského profesora, odstěhovala se za ním do Prahy a zemřela téměř osmdesátiletá 9. ledna 1997.
Rudolf Těsnohlídek byl výjimečně citlivý a vnímavý člověk, mimořádná empatie jej někdy až ochromovala. Jako syn čáslavského antouška, pohodného, zažil nouzi a sociální vyloučení; to mu však dalo schopnost porozumět lidem i zvířatům. Liduščin osud jako by zosobnil žalostnou existenci tisíců sirotků a opuštěných dětí. Válka skončila teprve před rokem, mnoho otců se nevrátilo z fronty, lidé umírali na podvýživu a strašlivou epidemii španělské chřipky. Východisko by přinesly moderní, láskyplně vedené dětské domovy… kde však získat finance?
Vize děťátka umírajícího mezi lesními stromy a inspirace Dánskem, které Těsnohlídek obdivoval, nabídla východisko. Skandinávie uplatňovala tradici Vánočních stromů, vztyčovaných o adventu na velkých veřejných prostranstvích, u nichž se koledovalo a vybíralo na chudé a potřebné. Trvalo, než se Rudolfu Těsnohlídkovi zdařilo prosadit prospěšnou myšlenku. Dne 6. prosince 1924 byl za jeho účasti skácen v bílovickém polesí vybraný smrk. Věnovala ho správa školního lesního statku Vysoké školy zemědělské v Brně. Převoz do Brna proběhl s nečekanou slávou. První Vánoční strom mladé republiky ozdobili světly a vztyčili 13. prosince 1924 – před devadesáti pěti lety – v 17 hodin na náměstí Svobody v Brně.
Sbírky pro opuštěné děti se ujal Červený kříž (Divise Čsl. Červeného kříže). Než 28. prosince 1924 bílovický smrk odstrojili, podařilo se vybrat téměř 70 tisíc korun. Český Červený kříž zaštítil také další sbírky pod Vánočními stromy republiky; díky nim byl 8. prosince 1928 položen základní kámen dětského domova Dagmar. Jméno získal podle dcery Přemysla Otakara I., legendární dánské královny, uctívané pro svoji dobročinnost a šlechetnost. Tím byla symbolicky vyjádřena jednotící myšlenka Vánočních stromů a ochrany bezprizorných dětí, spojení Československa a Dánska. Kulturní kontakty mezi oběma zeměmi se rozvíjely do II. světové války. Dánská spisovatelka Karin Michaelisová tak svoji dívčí hrdinku Bibi nechala procestovat mladou Československou republiku.
Projekt „Dagmar“ vypracoval vynikající architekt Bohuslav Fuchs, průkopník funkcionalismu; honorář odmítl. Na pozemku v brněnských Žabovřeskách poblíž Wilsonova lesa vznikla prostá dvoupatrová budova v podobě kvádru, rozdělená střední chodbou na tři trakty. Do ulice vedla úzká pásová okna obslužných prostor, na rozlehlou zahradu se dívala velká okna ložnic a rohové balkony společenských místností. Provoz „Dagmar“ byl zahájen 8. 12. 1929; tehdy poskytla přístřeší 25 sirotkům. Za devadesát let prošel domov řadou změn stavebních (včetně velké rekonstrukce v r. 2006) a koncepčně výchovných (přeměna na „Dětský domov rodinného typu“ vrcholící v roce 1975). Původní vzhled je stále patrný a skládá svému tvůrci poklonu.
Rudolf Těsnohlídek uzavřel harmonické třetí manželství s Olgu Zámečníkovou-Vaseckou, dočkal se i dílčích literárních úspěchů („Liška Bystrouška“ vstoupila s Janáčkovou operou do světového povědomí). Avšak otevření vysněného dětského domova se nedočkal. Zahynul vlastní rukou, zastřelil se v redakci „Lidových novin“, pro které léta pracoval, dne 12. ledna 1928. Jeho dílo svého tvůrce přečkalo, knihy a další texty, Bystrouška, dětský domov „Dagmar“. Stromy republiky dále slouží vánoční atmosféře – a charitě více než křesťanské: lidské…
