Antonín Slavíček se narodil 16. května 1870 v Praze v Husově ulici č. 5 jako čtvrté dítě Jana Slavíčka, správce vysokých škol technických, a jeho manželky Pavlíny rozené Mildnerové ze Semil.
Roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832 v Litomyšli – 1899 v Praze). Mařák přiměl Slavíčka, aby soukromě dostudoval gymnázium. Studium na akademii několikrát přerušil, patrně pro neshody se svým mistrem.
V roce 1888 – pravděpodobně z nešťastné lásky – odešel do benediktinského kláštera v Rajhradu na Moravě.
V letech 1894–99 jezdil s Mařákovým ateliérem malovat do plenéru do okolí Prahy (Okoř, Hvězda, Liboc) a do Bechyně.
Ještě v době svých prodloužených studií se 22. dubna 1895 oženil s devatenáctiletou Bohumilou Brynychovou, zvanou Míla, která je častou stafáží nejen na jeho obrazech. Byla dcerou rolníka z Bylan, po matce pocházela ze Štolmíře na Kolínsku. Byla sirotkem a přinesla do manželství dostatek peněz, takže se Slavíček nemusel starat o finance. Měli spolu tři děti – Evu Medkovou Slavíčkovou (1895 – 1953), Jiřího Slavíčka (1901 – 1957), filmového scénáristu a režiséra,a Jana Slavíčka (1900 – 1970), známého českého malíře. Při příležitosti jubilea jsme vám ho nedávno připomněli.
Jeho zetěm byl legionářský básník Rudolf Medek, známí jsou i vnukové malíř Mikuláš Medek (1926 – 1974) a politik Ivan Medek (1925 – 2010).
Vdova po Antonínu Slavíčkovi, paní Míla, která byla nucena sama se postarat o tři malé děti, se už v srpnu 1910 provdala za Herberta Masaryka (1880 – 1915), syna pozdějšího prezidenta, který byl rovněž malířem a Slavíčkovým přítelem.
Když 8. října 1899 zemřel profesor Mařák a on byl dočasně (na půl roku) pověřen vedením jeho školy, ucházel se o profesuru, ale nebyl přijat. Krajinářská speciálka na pražské Akademii byla zrušena.
V roce 1902 odjel Slavíček do chudého hornatého kraje votického, na Českou Sibiř, chcete-li, do Hostišova, kde maloval obrazy zbavené, byť jen dočasně, prvotních impresionistických ideálů. Slavíček pátral po nových způsobech vyjádření. Snil o jakémsi novém, neimpresionistickém, neobrázkovém krajinářství. Tušil, že nadchází hluboký přerod malířství, ale nedovedl se tehdy ještě svým dílem svému tušení přiblížit.
V letech 1903-05 bydlel se svou rodinou v Kameničkách u Hlinska. Spisovatel Karel Václav Rais, autor Slavíčkova oblíbeného románu Západ, mu na jeho prosbu našel domek, výměnkářské stavení na Volákově gruntu. Zde vznikl slavný obraz „U nás v Kameničkách“. Domek chtěl později koupit, ale finanční situace mu to neumožnila.
Po roce 1907 do Kameniček Slavíček často zajížděl, ubytovával se na faře u kaplana a pak faráře Jana Selichara (1858 v Solnici na Rychnovsku – 1941 v Německé Rybné).
Za Slavíčkem do Kameniček přijížděli jeho známí, mezi nimi malíři Franta Kaván, Miloš Jiránek. Herbert Masaryk. Otakar Nejedlý. Angelo Zeyer, Baťka Dvořák, všem fara poskytla vlídné přístřeší – dále pak rodina profesora Jaroslava Golla, profesor Emanuel Tilsch s chotí, spisovatelkou Annou Marií Tilschovou.
A když se stal páter Selichar farářem v Německé Rybné (nyní Rybná nad Zdobnicí), stěhovala se obec malířů za ním.
Více než sedmdesátka obrazů, které Slavíček v Kameničkách namaloval, je považováno za jeho vrcholnou tvorbu.
Ještě mi dvolte malou vsuvku – významným přítelem Antonína Slavíčka byl podnikatel, mecenáš a sběratel umění August Švagrovský (1847 v Roudnici n. L. – 1931 v Písku). Seznámili se v roce 1903. Podstatnou část své sbírky včetně řady Slavíčkových obrazů věnoval Švagrovský rodnému městu a dnes jsou v majetku roudnické galerie.
A z podhorských samot odešel jinam, tam, kde hřmí moderní, dynamický život – do velkoměsta. Nenalezl definitivní a konkrétní tvar a naplnění výtvarných ideálů, které tušil. Ve velkoměstské krajině, v Praze, se rozvinul jedinečný Slavíčkův impresionismus.
Maloval svá panoramata Prahy od Ládví a z Letné, hradčanský chrám sv. Vita, také kladenské hutě.
Na jaře 1909 Slavíček doprovodil nemocnou žen na léčení do Dubrovníku.
„Poprvé v životě chystal se k moři a bylo dojemné poslouchat jeho obavy, tryskající z úzkostlivé umělecké svědomitosti. S naivností, která jej tak charakterizovala, stěžoval si přátelům, že se bojí, že nedovede moře namalovat. Ale sotva že uzřel modrou záplavu Adrie, chopil se přímo vášnivě štětce a neúmorně pracoval na pobřeží, s pocitem, že zvítězil on a že ho nepřekonalo to tajemné moře. Namaloval v Dubrovníku a okolí řadu výborných skizz rozbouřeného i klidného moře. V nejlepší práci při skoku ze skály si zlomil ruku a bezodkladně odjel do Prahy. Zde jej ošetřoval chirurg prof. Jedlička. Ruka se brzy zahojila.
V létě odebral se Slavíček se svou rodinou do Německé Rybné; 10. srpna vracel se po práci v kraji domů a chtěl se vykoupat. Skočil uhřát do chladné Orlice, brzy však opět vystoupil na břeh, pocítiv nevolnost: zde klesl do trávy raněn mrtvici na levé polovici těla. Náhlou změnou teploty nastalo překrvení a výtok krve do mozku,“ líčily Lidové noviny rány umělcova osudu a já jen dodám, že spíš než v Orlici stala se osudná věc ve vlnách Zdobnice.
Přeležel zimu a o pěkných dnech lednových vodil ho posluha po letenských sadech, požloutlého a s kalným pohledem (dle Teigeho). Ale doufal; nemoc se lepšila, věřil lékařům, že bude zase zdráv. „Nedávno dokonce i sám mohl chvíli chodit. Než co to vše bylo pro člověka, jehož celá touha se nesla k plodně, usilovné práci!“
Snažil se malovat levou rukou, poté se pokoušel o malá zátiší. Výsledky byl zklamán.
„Kdo znal povahu Slavíčkovu, věděl, že toto je nejen ochromeni jeho těla, nýbrž koncem jeho života. Slavíček mohl žít, jen když mohl pracovat.
Prostými slovy napsal vysvětlení svého činu na lístek, jenž byl nalezen na stole v jeho pokoji: »Zbraň mi vtisklo do ruky nezhojitelné ochromení 10. srpna minulého roku…«
Neměl již naděje a přes všechnu bdělost svého okolí dovedl si opatřit revolver a náboje a život svůj náhle ukončit. Střelil se do pravého spánku a kulka proletěla lebkou, vyjela druhým spánkem a vnikla do zdi. Lékaři mohli už jen zjistit smrt.“ (Lidové noviny, 2. 2. 1910)
K věčnému spánku byl uložen na Olšanských hřbitovech.
Zdroje: Lidové noviny, 1910; J. B., Světozor, 1910; Karel Teige, Pestrý týden, 1927; Wikipedie
