Druhého října uplyne 65 let od smrti generála Karla Kutlvašra, muže, jehož životní příběh patří k nejpříkřejším příkladům toho, jak komunistický režim dokázal zničit i ty největší hrdiny české moderní historie. Velitel Pražského povstání z května 1945 strávil poslední měsíce života jako noční vrátný Nuselského pivovaru a zemřel v ordinaci lékaře při zdravotní prohlídce v motolské nemocnici.
Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích na českomoravské vysočině. Světová válka jej zastihla v Kyjevě, kde pracoval u výrobce hospodářských strojů, a již 6. srpna 1914 se jako devatenáctiletý přihlásil do České družiny. V legiích se vypracoval na velitele roty a zúčastnil se legendární bitvy u Zborova v červenci 1917, kde byl zraněn a jeho bratr František padl. U Kazaně bojoval s bolševiky, po tragické smrti plukovníka Švece převzal ve svých čtyřiadvaceti letech velení celého 1. střeleckého pluku. Celou legionářskou anabázi od Haliče přes Sibiř až do Vladivostoku završil v lednu 1920 připlutím do Terstu. Ve třiatřiceti letech byl povýšen na brigádního generála.
Za nacistické okupace se zapojil do protinacistického odboje a po kontaktech s generálem Eliášem a pražským primátorem Klapkou, kteří byli oba popraveni, dostal v závěru války konkrétní úkol: v případě ústupu Němců organizovat obranu Prahy. Když 5. května 1945 Praha vybuchla, oblékl si Kutlvašr uniformu, kterou od července 1939 ukrýval ve skříni, a odebral se na kole do podzemního velitelského krytu v Bartolomějské ulici. Tam strávil prvních dvacet hodin ve funkci velitele povstání.
Klíčovým momentem se stalo vyjednávání s německým generálem Rudolfem Toussaintem. Kapitulační protokol, podepsaný 8. května 1945 v 16 hodin, umožnil zastavení bojů a odchod německých jednotek do amerického zajetí. Kutlvašr při odchodu z místnosti lakonicky poznamenal svému náčelníkovi štábu: „Toto bude mít ještě dohru.“ Netušil, jak přesně to odhadl.
Sovětský velvyslanec Valerian Zorin záhy zaslal ostrou nótu, v níž požadoval, aby čeští signatáři protokolu nemohli „požívati důvěry velitelství Rudé armády“. Kutlvašr byl sice ještě v únoru 1948 na nátlak prezidenta Beneše jmenován velitelem III. sboru v Plzni a povýšen na divizního generála, po komunistickém únoru však skončil mezi prvními vyhnanými z armády.
Reicinovo 5. oddělení Hlavního štábu ho zařadilo do vykonstruované „odbojové“ skupiny Pravda zvítězí, sestavené provokatérem plukovníkem Hruškou. Zatčen byl 18. prosince 1948. Vyšetřovatel ho přivítal oslovením „posraný generál“. Ve vykonstruovaném procesu byl 16. května 1949 degradován na vojína a odsouzen k doživotnímu trestu. Vězeňská pouť vedla přes Mírov, Opavu, Ostravskou vyšetřovací vazbu až do Leopoldova u Trnavy, kde byl jeho spoluvězněm paradoxně německý generál Toussaint. Oba spolu hráli šachy s improvizovanými figurkami a společně vynášeli nádoby s fekáliemi, jak zaznamenali jejich spoluvězni.
Amnestie prezidenta republiky z 10. května 1960 propustila Kutlvašra po 11 letech, 4 měsících a 22 dnech. Starobní důchod mu byl odepřen a musel o něj znovu žádat. Přiznaných 230 korun měsíčně nestačilo, proto bratři legionáři sehnali nejprve místo hlídače v Jízdárně Pražského hradu. Protože ho návštěvníci poznávali a dávali se s ním do řeči, musel odejít. Skončil jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.
O jeho pohřbu nedovolil komunistický režim zveřejnit žádnou informaci, přesto se zpráva rozšířila a staří legionáři si prosadili právo stát u rakve čestnou stráž ve svých historických uniformách. Na smutečním oznámení rodina umístila jeho životní motto: DIEU – PATRIE – NOBLESSE.
Soudní rehabilitace přišla v květnu 1968, povýšení do hodnosti armádního generála in memoriam a udělení Řádu M. R. Štefánika až roku 1992. V pražských Nuslích nese jeho jméno náměstí u staré nuselské radnice a v areálu Nuselského pivovaru, kde pracoval jako hlídač, mu byl při nedávné rekonstrukci postaven pomník v podobě vojenského praporu podle návrhu designéra Ondřeje Tichého.
Zdroj: VHU Praha
