Městská divadla pražská uvedou 24. října 2026 v divadle Rokoko pozoruhodnou hru Alice Birchové, ve které se potkávají tři generace žen. Jejich životy se na jevišti odehrávají současně, přestože každá patří do jiné doby. Všechny hledají odvahu žít po svém. Lze přerušit příběh, který se začal psát dávno před naším narozením?
Carol, Anna a Bonnie. Petra Tenorová, Nina Fridrichová a Gabriela Míčová. První se stane matkou a zjišťuje, že život se nezačne odvíjet podle slibovaného scénáře. Druhá se snaží najít vlastní cestu navzdory tomu, co zdědila. Třetí se rozhodne, že některé věci nebude opakovat vůbec. Každá vyrůstá v jiné době, každá sní o jiném životě a každá hledá vlastní svobodu.
Režisérem inscenace je umělecký šéf MDP Marián Amsler: „V Rokoku připravujeme tuto mimořádnou hru Alice Birchové, která sleduje tři generace žen jedné rodiny. Jejich příběhy se odehrávají v různých desetiletích, ale na jevišti je sledujeme paralelně. Postupně se ukazuje, co se v rodině předává dál, co si jednotlivé ženy nesou po svých matkách a jak těžké je z toho vystoupit.“
Divadelní hra připomíná hudební partituru. Dramaturgyně Lenka Veverková k tomu říká: „Scénář Anatomie sebevraždy vypadá na první pohled nezvykle. Stránky jsou orientované naležato a rozdělené do tří sloupců. Každý z nich patří jednomu příběhu, jedné generaci. Jejich osudy však nesledujeme chronologicky jeden po druhém, ale všechny současně. To, co je v běžném dramatickém textu řazeno za sebou, tu stojí vedle sebe. Tři sloupce jsou jako tři samostatné hlasy jedné skladby: každý vypráví vlastní příběh, zároveň je ale přesně komponován ve vztahu k ostatním. Když Birchová hru psala, nevytvořila nejprve celý příběh babičky, potom matky a nakonec dcery, aby je následně propojila. Psala napříč stránkou, řádek po řádku, všechny tři příběhy zároveň. Postavy z různých časových rovin za sebe nevědomky dokončují věty, opakují stejná slova, ale v jiných souvislostech, nebo vytvářejí významové kontrapunkty. Repliky z různých desetiletí vstupují do neustálého dialogu, jednotlivé motivy se přelévají mezi generacemi, vracejí se a proměňují. Teprve na jevišti se tak grafická podoba scénáře Anatomie sebevraždy promění v to, čím od začátku je: v partituru pro tři generace žen jedné rodiny.“
S tím souvisí i náročnost překladu, kterého se zhostila Adéla Šotolová: „Zpočátku to byla právě kvůli grafické podobě textu docela výzva. Hra má tři plány a přesně určený je každý řádek i každá tečka. Po několika pokusech, kdy se mi text neustále ‚rozsypával‘, mi manžel vytvořil neprůstřelný mustr excelové tabulky a v té jsem pak přeložila celý text. To, co se zpočátku jevilo jako omezení, se nakonec ukázalo jako výhoda: nutilo mě hledat co nejpřesnější a zároveň úsporné formulace. Každé slovo muselo vystihnout význam originálu a zároveň se vejít na přesně určené místo. Repliky navíc musely fungovat ve všech sloupcích i řádcích zároveň, takže jsem si občas připadala jako při luštění podivného sudoku. Čím víc jsem se do textu nořila, tím víc mě fascinovalo, jak precizně je vystavěný. Tři zdánlivě samostatné dějové linie se postupně propojují v symfonii tří ženských osudů.“
Minulost, přítomnost a budoucnost pohromadě: to, co se stalo jedné generaci, je stále přítomné v životě té další.
Za strhující Anatomii sebevraždy získala Alice Birchová v roce 2018 Susan Smith Blackburn Prize, nejdéle udělovanou a jednu z nejvýznamnějších mezinárodních cen určených dramatičkám píšícím pro anglicky mluvené divadlo. Navzdory názvu je to především hra o životě – o tom, co si mezi sebou předáváme, a o tom, zda lze přerušit příběhy, které vznikly dávno před naším narozením. A o tom, jak pod nánosem minulosti konečně svobodně dýchat a najít štěstí.
„Musím mít jistotu, že Mnou to skončí. Že to nebude dál pokračovat. Že už to nikam dál ani hlouběji nepovede.“
Vstupenky na Anatomii sebevraždy je možné zakoupit na centrální pokladně Městských divadel pražských nebo on-line na webu.
Rezervace vstupenek je možná také e-mailem na [email protected] nebo na telefonním čísle 222 996 114.
Zdroj: Tisková zpráva
