Při cestě Šumperským vlakem na Zábřeh se mi naskytl pohled na plot nově obnovené firmy zpracovávající odpady. Jelikož ještě plně nepodlehl renovačním pracím, tak byl celý zaplněn malbami všech možných street umělců. Protože neexistuje další druh moderního umění, který by vzbuzoval v lidech takovou dávku kontroverze a také proto, že je tato scéna pro velké množství z nás zastřena oparem tajemna, až jistého odporu, rozhodl jsem se pro vás zpracovat stručný výtah jeho historie u nás.
I když za oceánem byl tento fenomén znám mnohem delší dobu, k nám začal pomalu pronikat až roku 1987 a to díky člověku skrytým za přezdívkou „Maniac“. Původně se jednalo o odpor vůči tehdejšímu komunistickému režimu a zároveň jistou generační vzpouru. Tak začaly ulice Ostravy plnit nápisy „nechceme holé zdi“ i mnoho dalších. Ironií osudu bylo, že Maniac nejspíše o subkultuře samotné nevěděl, pouze takto bojoval proti monotónní městské šedi, která pro něj byla jistým symbolem režimu.
Až v roce 1989 k nám pomalu začínají pronikat západní média a tak se mladá generace prvně dozvídá o existenci tohoto rebelantského způsobu projevu. Zpočátku zde nebyla základna writters, jak se takovým umělců říká, příliš velká. Jednalo se o menší skupiny vzájemně provázaných umělců. Ti na vlně porežimového optimismu začali s graffiti experimentovat a tak vznikají první větší díla.
Graffiti u nás tudíž nezačalo jako vzpoura v pravém slova smyslu, ale bylo spíše produktem doby. Mladá generace začala jednoduše napodobovat západní, pro ně zajímavé trendy. První velká díla vznikají nedlouho na to v Praze, ta se stává díky špatně hlídaným plochám a především metru centrem veškerého graffiti u nás.
Roku 1994 se v časopise POPLIFE začíná objevovat pravidelná rubrika STREET ART, věnovaná právě Graffiti. I přes jistou nepopularitu časopisu, se jednalo o jedinou šanci tehdejších umělců šířit svá díla. Takto se prvně i obyčejný občan dozvídá o umělecké scéně, která již nějakou dobu funguje jak v hlavním městě, tak v místě „svého původu“ Ostravě.
Na začátku tisíciletí se writterům plní jejich sen, graffiti se stává mainstreamem. Rok 2000 a jeho děti jsou celkově tímto uměním poznamenány. Neexistuje místo, kde by nebyl aspoň jeden nápis, mladí chlapci a dívky se snaží prorazit na scéně, popkultura je graffiti zcela prosycena. Proto se nikdo nemůže divit, že začíná docházet k čím dál častějším poškozování veřejného i soukromého majetku.
Tudíž se nelze divit, že rok nato dochází ke kriminalizaci veřejného projevu tohoto ze řetězu utrženého umění. Na špatně hlídaná místa jsou instalovány kamery, velké podniky zvyšují hlídky. U mladé generace však zákazy fungují naprosto opačně, než vláda očekává. Nejspíše díky vidině jisté formy dobrodružství graffiti doslova propadá. Jeho vliv má zásadní slovo i při formování tehdejší hudební scény.
Od té doby naštěstí pomalu odpadá vnímání graffiti jako něčeho, co je pouze výstřelkem mladých. Nemálo firem nechává umělce legálně tvořit na jejich plochách a mimo menší projekty nepočetných skupin se žádná velká díla v ilegalitě netvoří. O budoucnost scény se také není nutné díky stále velkému zástupu mladých nadějných umělců bát.
Graffiti jsou tedy ve zkratce umění i subkultura, formující u nás celou jednu generaci a i přes jejich nemalou stigmatizaci nám stále nemalé množství nových talentů i lety zocelených veteránů dokazuje, že se ne nadarmo jedná o nejvlivnější umělecký směr 21. století.
Jan Veselý
zdroj: Kmeny 90
