Víte… Poslední dny mně v uších pořád dokola zní jedna věta: „Stačil jediný den a mohl jsem je zachránit všechny…“ Víte, kdo ji řekl?… Sir Nicolas Winton. Muž, který před smrtí a Hitlerem zachránil 669 převážně židovských dětí z Československa. Nečekal, co udělají úřady a oficiální místa. Šel a konal. Úplně poslední vlak s 250 dětmi vypravil 1. září 1939. Byl ale zastaven a poslán zpět, protože ve stejný den vypukla druhá světová válka…
To je to, co mě žene. Proto stejně jako mnozí další jezdím na ukrajinské hranice odvážet ženy, děti a staré prchající před zrůdou a masovým vrahem Putinem a jeho bombami, raketami a střelami, které míří i na civilní obyvatelstvo, školky, školy, nemocnice. Někteří nad těmito misemi kroutí hlavou a mají lehký posměšek na tváři. A vzkazují mně, ať se do toho nepletu, že od toho je tu stát a humanitární organizace. Jenže… Nikdo z nás neví, kdy se ten „potomek“ Hitlera zblázní úplně a na poslední transport bude už pozdě. Proto je potřeba neváhat a pomáhat. Rychle a účinně.
Desítky dětí a maminek
Tyto řádky píši během cesty na slovenské dálnici. V řízení mě vystřídal Filip. Jeden z řady dobrých lidí, který se do našich misí přihlásil po jedné z mých výzev na sociálních sítích, které jsem začal zveřejňovat den po útoku Putina na Ukrajinu. Většinu z těch lidí jsem ještě pár hodin před odjezdem směr hranice neznal. Za námi si v našem i druhém autě povídá, spí a chvílemi směje 11 lidí. 2 ukrajinské sestry Hana a Marie a jejich 9 dětí. Mají za sebou dlouhou cestu na hranice, mnohahodinové čekání v zimě, mrazu a větru na přechodu a společně s námi zastávku na evangelické faře v obci Partizánská Lupča v Nízkých Tatrách. Žije tam moje sestřenice Barbora, která se aktivně se svou rodinou také zapojila do pomoci a napadlo ji, že by prchající rodiny mohly mít u nich na vsi přestávku a občerstvení, které tam pod taktovkou starosty Ladislava připravují místní. Vždy je to tam uprostřed cesty do „zatimního“ bezpečí v ČR zastávka na oddych, výborné jídlo, pití, společnou modlitbu za mír, lásku a za život.
Ve chvíli, kdy vzniká toto zamyšlení, jsme v rámci rámci česko-slovenské mise přepravili už několik desítek ukrajinských dětí a maminek. Například rok a 7 měsíců malou Hilary s její maminkou Viki. Čtyřletou Kamilku s maminkou Miroslavou. Jedenáctiletého Martina s maminkou Světlanou. Sedmnáctiletého Ivana s maminkou Hankou. Má štěstí. Kdyby se narodil o rok dříve, neseděl by teď v našem autě, ale bojoval někde proti Putinovým okupantům a možná… Radši nedomýšlet. Tichý, klidný, skromný, hezký kluk s hlubokýma zádumčivýma očima. Jen o půl roku starší než můj syn Tadeáš. Nebo jeho devatenáctiletou sestru Albínu, která studuje politologii a chtěla by jednou být novinářkou. A tak jsem jí slíbil, že ji v Praze vezmu někam do televize a dalších redakcí. Aby to viděla na vlastní oči a třeba tam měla svoji první praxi. A jejich sestry ve věku mých holčiček. Na mém kanálu TUNA VS na Youtube je můžete v reportážích z misí všechny poznat.
Lavina dobra
A já vím, že na tu hranici s Mordorem pojedu/pojedeme zase. A zase. Dokud to půjde… Protože nevím, jestli se už neblíží ten poslední chybějící den… Děkuju Vám všem, kteří také pomáháte. Je Vás obrovské množství. Lavina dobra! Protože když můžeš pomoci, musíš!
Na Ukrajině nebojují jen za sebe a svoji zemi. Ale za nás všechny. Šílený Putin neohrožuje jen je, ale celou Evropu, celý svět. A pokud by se ho nepodařilo zastavit, pokračoval by evidentně dál. Na Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Slovensko, Česko… MY VŠICHNI JSME UKRAJINA! Já ale vím, že nevyhraje. Že už teď prohrál. Protože svět a lidé se jako v Pánu prstenů spojili. A to i ti, kteří se předtím neznali a byli si vzdáleni. A tak dobro a láska nakonec zvítězí! I když kvůli putinovskému zlu to bude stát mnoho obětí.
Tak držím nám všem pěsti, buďme pevní a nenechme se zastrašit. Zlu nesmíme ustupovat, protože tím ho jen posilujeme. Přeju nám všem štěstí, zdraví, lásku a …život. Váš Honza Tuna
PS: Nic patetičtějšího jsem v životě nenapsal. Ale já to tak opravdu cítím. Tak se na mě nezlobte. Prosím…
