Známá zpěvačka a herečka nikdy nezahálela, v letech, kdy žila v Kanadě, o ní ale bylo logicky alespoň v některých obdobích roku slyšet méně. Po svém návratu se divákům opět představuje ve velkém: nastupuje do nekonečného seriálu Ulice, natáčí pohádku, čekají ji další divadelní premiéry, vrací se do muzikálu Daniela Landy Tajemství a v neposlední řadě vydala ještě před prázdninami nové písničky.
Máte krátce po premiéře hry Hračička v Divadle Radka Brzobohatého. Na co se můžou těšit diváci?
Na čistokrevný psychothriller (smích). Ponoříte se do 80. let, takže žádné mobily, informačním zdrojem je hlavně rádio, jiná móda, klidnější temporytmus a jeden velice inteligentní psychopat ve vašem bytě. A teď si to na jevišti vyřešte. Premiéru s Honzou Fantou jsme měli 14. září.
Hračička je hra pro dva herce, pro ženu a pro muže. Stejně jako Štěstí, ve kterém hrajete s Hynkem Čermákem v Divadle Palace… Je to náhoda, že vás teď můžeme vidět v tomto typu představení, nebo si je cíleně vybíráte?
Do divadla a k činohře jsem se vrátila po 10 letech půstu. Předtím jsem měla možnost zkoušet hry pro mnoho herců. Ať už všechny možné Shakespearovy kusy, nebo Dostojevského a Čechova. A teď po návratu na prkna mě čekal úplný obrat. Komorní a velmi intenzivní vztahové a skvěle napsané kusy. Vyjdete na jeviště a do konce představení z něho nemáte šanci odejít. Napojíte se na diváky a provedete je svým světem a příběhem. A když máte ještě skvělého parťáka vedle sebe, je to balzám na hereckou duši. Takže zpět k vaší otázce. Ano. Hry pro dva herce mě teď nesmírně baví.
S Hynkem Čermákem jste, myslím, skvěle sehraní, ta hra je ale hodně těžká, postupně vlastně měníte své charaktery, také trochu „stárnete“ a oba jste prakticky celou dobu na jevišti. Jaké je Štěstí hrát?
Byl to pro mě moc fajn návrat na jeviště. Řídil si nás režisér Ondra Zajíc, o kterém je známo, že nenechá ani myš v textu proklouznout. Prostě máte odkryté všechny významy a tajné komnaty textu, který zrovna zkoušíte. Bylo to krásné zkoušení a teď díky tomu i hraní. Prostě návrat na divadlo za odměnu (smích).
V neposlední řadě divákům ve hře Štěstí nabízíte jasné poselství: Když se člověk rozhodne, že bude šťastný, tak prostě šťastný bude. Řídíte se touhle filozofií?
Každá věc, bez výjimky, má dvě strany mince. A je na nás, na kterou z těch stran zaměříme svou pozornost. Jestli na to, co se nepovedlo a proč, nebo na to, jakou jinou a lepší cestou se dát příště a už na té nové pouti nespadnout do stejné pasti. Vidím sklenici radši poloplnou než poloprázdnou (smích). Ale hlavně… pro každého se štěstí ukrývá v něčem jiném, takže šťastný začátek už je v tom s nikým se neporovnávat. Tam vidím často zdroj smutku kolem sebe. Srovnávání, poměřování, podceňování, přeceňování…
Jak často vám někdo připomene Marmeládu?
Sem tam. Já už na ni mám jen mlhavé příjemné vzpomínky. Uváděla jsem ji jen dva roky, ale nějak se zřejmě chytla a zarezonovala v očích i duších (smích). Existovaly tehdy jen tři televizní kanály, a my šli na tom jednom z nich, OK3, každý den hned po škole. Byl to první pořad, který uváděli teenageři, a mohli jsme si zvát své milované hosty a ptát se jich na to, co nás opravdu zajímalo. A do toho jsme dostávali tisíce dopisů a samolepek a prostě byla to pecka (smích). Takže skvělý nápad režiséra Vladimíra Kavčiaka. Ale já už tehdy cítila, že chci hrát. Že moderování se mě nebude v budoucnosti týkat. Byla a jsem zvědavá jak opice, ale takovou tu moderátorskou seriózní objektivitu v sobě nemám ani trochu.
Takže by vás teď nelákalo mít zase svůj televizní pořad? Nebo o čem by ideálně byl, aby vás zajímal?
Pokud by byl, musel by se týkat něčeho, co zbožňuju. Třeba interiérového designu. Výběr materiálu, přeměna míst z normálních a nudných na útulné a překvapivé. Recyklace nábytku a vdechování nového života do skoro už vyřazených kusů. Nebo pořad o zachraňování zvířat všeho druhu… To mě hodně trápí a mohla bych pomáhat ještě víc, než můžu teď.
Zachraňujete zvířata?
Co to jde. V Montrealu mi v útulku, když jsem se vracela do České republiky, oznámili, že jsem dala druhou šanci na život skoro pěti stům kanadských kočiček, které by jinak museli utratit. Mají tam pro nás naprosto nepřijatelná pravidla a zbavují se zvířat rychlostí blesku. O tom je i film, který jsme natočili a měl by jít k divákům na jaře. Tak jsem měla radost, že po mě zůstala stopa dlážděná kočičími tlapkami.
Vaše nejnovější album se jmenuje Letokruhy. Jak byste nám ho představila?
Celé stejně jako minulé Láskověty vzniklo na Slovensku. O texty se dělí Kamil Peteraj, Marian Brezani, Majself, Vojta Drahokoupil a tentokrát už ve velké míře i já. Všechno šlo tak nějak krásně přirozeně a vznikla spousta písniček, které v sobě mají duši. První várku jsem dala ven na EP v květnu a druhá, tentokrát už se vším všudy, vyšla v září. Pak si dám po třiceti letech na chvilku od muziky trochu pauzu. Herectví mě volá víc (smích).
V létě jste natáčela další film a zároveň se vracíte na obrazovky. O co půjde?
O filmu ještě mluvit nebudu, to přináší smůlu, ale o Soně, nové postavě v Ulici, už můžu. Hraju učitelku angličtiny a tělocviku. Má hodně progresivní nápady a je to takový nový vítr do plachet. Někdy, pravda, trochu na facku, ale mám ji moc ráda (smích). V Ulici hrála dlouho má profesorka herectví z konzervatoře, paní Hana Maciuchová, a já teď pochopila proč. Atmosféra tam je totiž tak příjemná a profesionální, že to musel být přesně šálek její kávy. A můj taky.
Když jsem se vás ptal na vaši „dětskou“ práci, nemohu nepřipomenout ani váš skvělý dabing Al Lambertové v seriálu Krok za krokem. V podcastu v českém znění mluvíte o tom, jak byl právě dabing vaší vysněnou prací. Je to moc hezký rozhovor, který jasně ukazuje, jak moc máte dabing ráda. Pokud bych vás ale tady poprosil o takové shrnutí, proč vlastně?
Asi takhle. Dýcháte spolu s velkými hereckými osobnostmi. Věnujete svůj hlas Scarlett Johansson, Heleně Bonham Carter, Anne Hathaway… aspoň na chvíli se ponoříte do jejich práce a světa, ale jen jako sonda. Vidíte jim do kuchyně, ale nemusíte na place mrznout, oblékat kostýmy, učit se texty, točit v noci… sedíte si ve studiu a odžijete si jejich bravurní práci pěkně v klidu a v příjemném prostředí. To je přece magie (smích). A to nemluvím o animácích. Celé týmy na nich pracují mnoho let a vy si pak přijdete, nadabujete Mavis v Hotelu Transylvánie, slíznete smetanu a jdete domů (smích). Líbí se mi ta pestrost a to, že nikdy nevím, jaká postava na mě čeká.
Příští rok na podzim se má vrátit do Divadla Kalich muzikál Tajemství, ve kterém jste v minulosti hrála hlavní roli. Vrátíte se i vy?
Ano, vypadá to, že si mě Eliška z Tajemství znovu našla. S Mirjam Landovou máme za sebou film Kvaska, divadelni Touhu i Tajemství… takže začneme zřejmě psát další kapitolu (smích).
A jak vzpomínáte na svou čarodějnici Morganu v Excaliburu?
Ta byla hodně hustá (smích). Perfektní propojení tance, herectví a zpěvu. A hlavně zdroj náramných a celoživotních přátelství. To byl výjimečný a hluboký kus. Myslím, že všichni, kteří ho tenkrát s režisérem Morávkem nazkoušeli, mají tuhle velkolepou parádu pořád v srdci. Já teda určitě. A to se mi do něj původně vůbec nechtělo (smích).
V archivu jsem našel číslo Mladého světa z roku 1997 – tedy z doby, kdy byl poměrně bulvární –, kde jste byla na obálce a s titulkem Lucka Vondráčková (u)tají kluka. Pamatujete si na to?
Matně. Byl to takový zasněžený titul myslím. Vlasy mám teď podobně střapatý jako tehdy (smích). Pak byl ještě jeden, s revolverem a Ferrero Rocher (smích). A teď jedeme do třetice. Takže pohádkový symbol.
Je to vlastně čtvrtstoletí, kdy jste na obálce Mladého světa znovu. Vzkázala byste něco tehdejší Lucce?
Pošeptala bych jí tohle: Je to možná těžko uvěřitelný, ale připrav se na to, že bulvár ti nepřestane nápadníky hledat a fabulovat o nich ani za 25 let. Natočíš spoustu desek a filmů a zahraješ si krásné role, ale tahle otázka se bude opakovat pořád dokola. Nějak jim to prostě nedá spát. Ale nic si z toho nedělej, hraj, dabuj, tancuj a prostě dělej, co tě baví. Protože pak to bude mít tu správně radostnou a šťavnatou energii, bez který nejde postupovat dál. A nikdy si nenech ostatními diktovat, co máš dělat. To je začátek konce.
A co by na Lucii Vondráčkovou roku 2023 říkala tehdejší Lucka?
Tak jestli to je ve tvých 43 fakt taková skvělá jízda, tak chci zpátky do budoucnosti! (smích)
