Příběh italské malířky Artemisie Gentileschi nám odhaluje, jak krutě se dřívější společnost chovala k ženám. Umělkyně se svým současníkům pomstila skrze své umění.
Artemisia Gentileschi (1593 – cca 1654) byla dcerou slavného barokního malíře a jednoho z nejlepších představitelů Caravaggiovy školy Orazia Gentileschi. Právě po něm také sdělila umělecké sklony a již v raném věku se věnovala malování. Jejím prvním pokusům přihlížel sám Caravaggio, jehož styl zprvu napodobovala. V roce 1612 se osmnáctiletá dívka pokusila dostat do Malířské akademie. Přístup do výhradně mužského kolektivu jí byl ale odepřen. V tom samém roce pracoval její otec na výzdobě římského paláce společně s Agostinem Tassim. Čtyřiatřicetiletý umělec měl kromě toho vyučovat Artemisiu. Situace využil po svém a dospívající dívku znásilnil.
Znásilnění bylo v té době něco nepřípustného a na ženu se pohlíželo skoro jako na hlavního viníka. Aby si oběť očistila svou pověst, nejčastějším „řešením“ bylo, že se za svého násilníka provdala. K tomuto kroku mělo dojít i v případě Artemisie. Tassi sňatek ale nakonec odvolal, a tak Gentileschiům nezbývalo nic jiného než ho zažalovat. Jen stěží se dalo mluvit o procesu, který měl malířce přinést kýženou spravedlnost – pro Artemisiu začala naopak několikaměsíční muka, během kterých si prošla ponížením i doslovným mučením.
„Hodil mě na postel, rukama mi tlačil na prsa a mezi stehna mi vložil koleno, abych je nezavírala. Nadzvedl mi šaty a rukou s kapesníkem mi zakryl ústa, abych nekřičela. Poškrabala jsem ho na tváři a než do mě znovu pronikl, uchopila jsem jeho úd tak silně, že jsem mu ho skoro vyškubla. Když bylo po všem, doběhla jsem si pro nůž a hodila ho po něm. Kdybych neminula, zabila bych ho,“ vypovídala u soudu, u kterého jí nikdo nevěřil. Aby se potvrdilo, že žena mluví pravdu, natahovali jí prsty, zatímco ji zpovzdálí sledoval odsouzený. Ani přes kruté bolesti Artemisia svou žalobu neodvolala.
Tassi u soudu celou historku samozřejmě popřel a ženu označil za „nenasytnou dě*ku“. „Nikdy jsem s ní neměl pohlavní styk ani jsem se o to nepokoušel. Nikdy jsem nebyl s Artemisiou sám v domě,“ tvrdil soudci. Nakonec vyšlo najevo, že nejenom znásilnil mladou umělkyni, ale v minulosti chtěl taky zavraždit svou ženu, provozoval vynucený sex se švagrovou a plánoval krádež některého z Oraziových obrazů. Za to všechno se malíř dočkal pouhého roku vězení. Ani tento trest nakonec nenastoupil, protože se za něho přimluvil sám papež Inocenc X. „Tassi je jediný z těch umělců, který mě nikdy nezklamal,“ řekl o něm. A bylo vymalováno.
Není divu, že z Artemisie byla po konci procesu úplně jiná žena, odhodlaná bojovat za práva dalších žen a skrze své umění se pomstít patriarchální společnosti. „V duši této ženy najdeš ducha Ceasara,“ napsala jednomu mecenášovi. Odjela do Florencie, kde začala pracovat na první malbě po procesu – Zavraždění Holoferna. Můžeme na ní spatřit biblickou Juditu, jak uřezává hlavu Holofernovi, aby mu zabránila pokračovat ve válečném tažení proti své zemi. Nemusíme asi dlouho hádat, koho si výtvarnice na místě dekapitovaného válečníka představovala.
Také v dalších svých dílech se Gentileschi zaměřovala na osudy silných žen. Stala se vůbec první ženou, která pronikla do florentské Malířské akademie, a její sláva se šířila do dalších koutů Evropy. Díky členství v akademii si mohla obstarávat umělecké potřeby bez souhlasu muže a smlouvy s mecenáši mohla podepisovat vlastním jménem. Vychovala dvě dcery, ze kterých se později staly také malířky. Dodnes bývá považována za jednoho z nejvýznamnějších umělců 17. století.
