Vyhovuje jí i to, že je tam mnoho kulturních lidí, pořádají se tam koncerty s dobrou muzikou, o čemž vypovídá i tamní kulturní přehled, z kterého Náš REGION přináší zprávy. Jelikož Martha Elefteriadu spí ráda ve své posteli, své dva kocoury s sebou nevozí a večer se vrací domů do Prahy.
S kocoury či kočkami žila v jedné domácnosti vždycky. Jeden z kocourků se jmenoval Ostap, podle Ostapa Bendera, šarmantního podvodníka, grázlíka, hlavní postavy románů spisovatelské dvojice Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova „Dvanáct křesel“ a „Zlaté tele“. Kočku Čičolínu dostala od divadelní dramaturgyně Martiny Kinské. „A když Čičolína měla koťata, všechna jsme rozdali, jedno jsem si ale chtěla nechat, tak s námi zůstala Andělka,“ zavzpomínala.
Kočičky mají jemné projevy lásky
Když obě kočičky zemřely, Martha se zařekla, že další už mít nebude, nechtěla znovu prožívat smutek z odchodu. Lidé ji ale hecovali, přemlouvali. „Sousedka mi řekla, že kočce její kámošky se narodila koťata, ať se jdu na ně podívat. Zbyli jí poslední dva kocourci, polobriti, jeden zrzavý, druhý krémový, že si mohu vybrat. Když jsem k ní přijela, byli oba schoulení do klubíčka, bylo to tak dojemné, že jsem je nechtěla rozdělit. Tak je mám oba a už pěkně řádí. Jmenují se Artýsek a Olívek,“ uvedla.
Každá kočka je podle ní osobnost. „Jsou to něžní a oddaní tvorečkové, to jen pejskaři si myslí, že kočičky lidem oddané nejsou. Jsou, jen mají jemnější projevy lásky, je třeba je vycítit. Pobavil mě citát, že dokonalý člověk rozumí kočce, samozřejmě je to v nadsázce,“ směje se Martha. „Někdo je zvyklý na psa, ten na něj radostí skočí, dá mu lásku a oddanost najevo burácivým způsobem. To kočka přijde, podívá se, pohladí pacičkou, zavrní a dlouze a pomalu mrkne, což znamená, že je blažená a svou paničku miluje,“ uzavřela. V příštím čísle přineseme s Marthou Elefteriadu rozhovor.
