Žijete už dlouho v Záběhlicích, co tady máte rád?
Záběhlice jsou taková malá pražská vesnička. Pokud budu vycházet z toho, že člověk má být blízko k přírodě, tak to sedí. Ale zároveň je to blízko do centra, pořád jsem v Praze, nic nemám daleko. Záběhlice jsou jednoduše dobrý kompromis mezi městem a venkovem.
A žil jste někdy někde jinde?
Celý život jsem prožil na Praze 10, s rodiči jsem bydlel ve Vršovicích, na pomezí s Vinohrady. Tam jsem vyrůstal. Potom jsem ale začal studovat gymnázium a potřeboval jsem klid na učení, což jsem v pokoji se sestrou a bratrem prostě neměl. Tak jsem se začal pomalu přesouvat k prarodičům do Záběhlic. To oni ten dům postavili. No a nakonec se sem přesunuli i rodiče.
Toužil jste žít někde jinde?
Myslím si, že domov je zásadní místo, kde člověku musí být dobře. Musí tam být hezky, útulno, příjemně. Přijal jsem Záběhlice jako svůj domov. Mám teď v plánu rekonstrukci svého záběhlického bytu, pořád koukám kolem sebe a vymýšlím, co bych kde změnil, opravil, vylepšil.
Máte za sebou televizní klání Tvoje tvář má známý hlas. Překvapilo vás, když přišla tahle nabídka?
Překvapilo a hodně. Měl jsem v minulých řadách několik kamarádů a přemýšlel jsem, jaké by to bylo. Když mě pozvali na konkurz, říkal jsem si, jaké to asi je převlíknout se za holku a zpívat. Jenže z konkurzu jsem dobrý pocit neměl, připadalo mi, že lidi, kteří tam seděli, na mě moc dobře nereagovali. Byli tam zkrátka celý den a takticky i z pouhé únavy příliš emocí neprojevovali. Ale usmálo se na mě štěstí. Jsem za tu šanci pochopitelně šťasten!
Váhal jste, zda nabídku přijmout?
Rozhodně jsem neváhal a rozhodl se okamžitě, když mi zavolali, že do toho jdu. I když překvapený jsem vážně byl, možná až zaskočený a zároveň nadšený. Bral jsem to jako velkou výzvu, kterou jsem asi hodně potřeboval. Těsně před natáčením jsem prožíval zkouškové ve škole. Po nocích jsem se učil do školy a střídal to se sledováním videí z uplynulých řad. Z obojího mě polévala hrůza. Snad jsem soutěž ale absolvoval se ctí.
Vaši kolegové z předchozích řad se shodli, že to byl zápřah…
Ano, to byl. Ale já jsem s tím počítal, takže mě to nepřekvapilo. Spíš jsem bojoval s tím, že v určité fázi jsem netušil, co lidem ještě ukázat. Připadalo mi, že stagnuji, že už jsem zkusil všechno a netušil jsem, čím dál zaujmout diváky. A do toho přišla opera a dvojrole Andrea Bocelli a Sarah Brightman… To číslo samo o sobě bylo neskutečné.
Která chvíle byla nejnáročnější?
Každý, koho jsem předváděl, měl něco. Petr Muk byl první, hiphop měl strašně moc textu, v dalším vystoupení zase byla choreografie… Ale nejnáročnější přece jen bylo asi to úplně první vystoupení. Poprvé jsem jel výtahem, poprvé viděl publikum, měl jsem vyschlo v krku a sužující vědomí toho, že to nelze zopakovat dvakrát. Navíc studio vypadá, že je obrovské, ale ve skutečnosti to až tak není. Prakticky jsem měl křídlo přímo před porotou, takže moje soutěžní poprvé bylo střeženo čtyřmi upřenými zraky přímo přede mnou. Překvapilo mě proto, že jsem u poroty zabodoval. Opera se mi líbila, takže jsem neřešil text, byť to bylo italsky. Nejtěžší byl fakt asi ten hiphop, tlačilo mě z něj břicho, jak byl týden dlouhý.
Byl to asi docela spěch. Za týden jste se musel naučit nejen píseň a choreografii, ale i si osvojit charakteristiku postav. A to všechno předvést při natáčení…
Musel jsem si každý týden pečlivě rozprostřít, abych všechno stihl. Každý večer jsem šel spát a přemýšlel nad tím, jak na tom jsem. Třeba jestli se cítím na úterý, nebo jestli ještě nejsem v pondělku. Jistý sám sebou jsem si nikdy na sto procent nebyl. Jak často jsme si říkali, že by prospěl alespoň ještě den k dobru. Základem bylo se do interpreta zamilovat, a tím ho do sebe co nejrychleji dostat, samozřejmě znalostí songu počínaje. Jenže odmilovat se a znovu se zamilovat každý týden byla pořádná schíza!
Jaké pro vás bylo předvádět ženu?
Já jsem logicky počítal s tím, že na to dojde a musím se přiznat, že jsem se těšil, protože kdy jindy se mi taková možnost naskytne? Vlastně to bylo to první, co jsem si při pozvánce na konkurz představil. Dělal jsem Amy Winehouse, která je velmi (charismatická, ale i) charakteristická. Ta mě bavila moc. Ale pravda je, že v kostýmu jsem vypadal hodně divně. Paradoxně jsem si začal připadal víc mužně, protože všechno neženské najednou vylezlo. (Nemohl jsem se zbavit mužské chůze, pořád mi připadalo, že vypadám víc jako chlap, než ženská.) Museli mi dokonce přešít kostým. Co mě překvapilo, byly podpatky. Dali mi je tedy docela milosrdné. Já jsem se jich strašně bál, ale nakonec to bylo v pohodě. (Největší problém pro mě byly pohyby, prostě ženské jsou přece jen úplně jiné, než mužské.) Dělal jsem ještě Tinu Turner a štěstí je, že ani ona, ani Amy Winehouse, nejsou žádné křehké květinky.
Showbyznys nevnímám jako nějaký zvláštní svět. Já jsem v něm do určité míry vyrůstal.
Co porota Tváře. Občas se zdála být přísná…
Ne, nebyla přísná, spíš naopak. Mám je všechny rád a snad mají i oni trochu rádi mě. Iva Pazderková byla jedním slovem skvělá, soutěží opravdu poctivě žila, Jakub Kohák byl vtipný, Janek Ledecký mi upřímně fandil. Trpěl asi, jen když jsem dělal Erica Claptona, a musel hrát na kytaru, to jsem propadl. Ale nemůžu proti porotě nic říct.
Šel byste do toho znovu?
To jednoduše nelze. Bylo to pro mě obrovská zkušenost, která ale skončila dvanáctým dílem, a tak to beru. Zajímalo by mě ale, jakých dalších dvanáct interpretů bych si mohl vylosovat. Vím, že bych třeba chtěl zkusit předvést nějakou totální úchylnou komickou hovadinku.
Soutěž z vás udělala hvězdu, ale ani před ní jste nebyl neznámý. Nicméně pomohla vám Tvář?
Samozřejmě, že ano a dokonce velmi zásadně. Na naše koncerty chodí najednou stovky lidí, znají naše písničky, máme mnohem větší podporu fanoušků. A práce je samozřejmě také víc, což je super…
Co je pro vás priorita? Hrajete v muzikálech, seriálech, máte kapelu Perutě…
Určitě je to kapela. Tam jsem sám za sebe, píšu písničky, texty, zpívám, moderuju si to, režíruju. Perutě jsou moje dítě, moje láska, můj svět.
A čeho byste rád docílil?
Aby nás znalo hodně lidí, abychom měli pro koho hrát, aby naše písničky a koncerty dělaly lidem radost… Myslím, že můj sen se od ostatních frontmanů kapel příliš neodlišuje…
Váš táta Milan Peroutka byl bubeníkem legendárního Olympiku. Ovlivnilo vás to?
Těžko říct. Když jste dítě, neberete to myslím tak, že rodič dělá něco výjimečného. Něčí máma dělá to, něčí táta zase tamto a můj táta byl prostě bubeník v kapele Olympic. Samozřejmě jsem vnímal, že Olympic je slavný, že vyhrává ceny. Rodiče mi nadělili hudební vlohy, které u nás rozvíjela máma. A možná mi to dalo i to, že teď se mnou nic moc nedělá, že je mě všude plno. Showbyznys nevnímám jako nějaký zvláštní svět. Já jsem v něm do určité míry vyrůstal. Panují v něm podobné vztahy, jako na každém jiném pracovišti, až na to, že tady lidi spojují i rozdělují podobné cíle.
Vás tedy vedla k hudbě máma?
Tak samozřejmě nás vychovávala hlavně ona, to jí nesmím upřít. Taťka by na mě byl ale taky pyšný. Často se mě na něj teď okolí a novináři ptají. Byl u těch začátků, dal mi pomyslené požehnání, a víc to neřeším. Jako kdybych věděl, že to odněkud vidí, a dělá mu to radost. Netřeba nad tím přemýšlet víc. Vím, že je i ve mně.
Uvažoval jste někdy vůbec o jiné profesi? Studujete totiž jiný obor…
Dělám to, co mě baví, to co byl vždy můj sen. Musel jsem si samozřejmě projít pochybnostmi v dospívání, jestli je ta moje cesta správná. Ale to je asi normální. Člověk nejdřív musí být přesvědčen sám o sobě, aby mohl přesvědčit i okolí. O co déle mi to trvalo, o to víc se teď cítím odhodlanější. Studuji cestovní ruch a teritoriální studia. Občas se trápím při zkouškovém, ale školu rozhodně dodělám.
Léto je za námi, jak jste ho strávil?
Mám za sebou hodně pracovní léto. Zkoušel jsem dva muzikály, Krysaře a Iaga, taky jsem natáčel Ordinaci v růžové zahradě, nový pořad Nova taxi, hodně koncertoval s kapelou Perutě, připravil jsem nový videoklip… V listopadu se chystám na týden do Indie. Pojedu tam s charitativní organizací Pink crocodile, jejíž jsem Tváří, a s bráchou pro Indii dokončujeme hymnu pro tamní postižené děti.
Jaké máte sny?
Teď si plním pracovní sny, je skvělé, že se mi to podařilo. Dostal jsem příležitosti a snad je využiju. Žiju teď prací a dál se uvidí! Věřím na osud a občas mu nabízím inspiraci, kam by se mohl stočit. Domnívám se ale, že to on má poslední slovo. Takže je klíčem hlavně určitý nadhled. Snažím se všechno dělat naplno.
