„Senioři jsou pro nás absolutní prioritou již dlouho. Průměrný důchod je dnes přes 16 tisíc korun, ale my uděláme všechno proto, aby byl do roku 2025 přes 20 tisíc korun,“ říká Jaroslava Němcová (ANO), bývalá ministryně práce a sociálních věcí. A kde na to stát vezme? Důkladné změny by si podle političky zasloužil například dávkový systém.
Jako ministryně práce a sociálních věcí jste skončila v červnu 2018. Co děláte nyní?
Pokud jde o můj denní režim, tak se stále nic nezměnilo. Každý všední den vstávám o půl šesté, domů se vracím pozdě večer, a ještě musím navařit a obhospodařit domácnost. Takže nic, co by takřka každá žena neznala (úsměv). Stále se pohybuji v oblasti zdravotnictví a sociálních věcí a od prosince loňského roku mě najdete také v mezinárodní manažerské škole Prague International Business School (PIBS), kde působím jako děkanka. Zároveň společně s Hospodářskou komorou ČR pracuji na projektu, jehož cílem je vozit do Česka kvalifikovaný zdravotnický personál zejména z Ukrajiny. Provozujeme ho už takřka dva roky a podle mého názoru je velmi úspěšný. Českým zdravotnickým zařízením a zařízením sociálních služeb, kterým se nedaří pozice obsadit českými pracovníky, umíme zprostředkovat kvalifikovanou zdravotní sestru a vyřídit veškeré dokumenty tak, aby tady mohla se zaměstnaneckou kartou minimálně dva roky žít a pracovat. Těmto zdravotnickým pracovníkům pomáháme s uznáváním kvalifikace a s tím, aby se rychle rozkoukali a mohli být co nejdříve plnohodnotnou pomocí v zařízeních sociálních služeb a ve zdravotnictví.
Takto se vám podařilo přivést do Česka již několik stovek kvalifikovaných pracovníků. Myslíte si ale, že v Česku jsou již kapacity vyčerpány? Že není kde brát ani v době, kdy poroste nezaměstnanost?
Ukazuje se, že na míře nezaměstnanosti zase až tolik nezáleží. Je to o vyspělosti země a o mentálním nastavení Čechů, o úrovni kvality našeho života. Naši lidé už o některé profese nemají zájem. A je to naprosto přirozené. Stále vidíme, že i dnes někteří naši občané odcházejí za prací do západní Evropy, stejně tak my jsme atraktivní lokalitou pro některé odborníky z východu. Není důvod to někomu zazlívat. Práce ve zdravotnictví a sociální sféře je velmi náročná, psychicky i fyzicky. Také je pořád finančně podhodnocena a nemá takovou společenskou prestiž, než jakou by si zasloužila. A tak se z Čechů do této profese nikdo příliš nehrne.
Platy pracovníků v sociálních službách ale rostou. Stále to nestačí?
Jestli jsem si něco během svého krátkého působení coby ministryně přála, tak to bylo, aby se nastartovalo pravidelné navyšování platů v sociální sféře. To se povedlo. Za poslední čtyři roky se platy zvýšily o desítky procent. V porovnání s jinými profesemi podobné náročnosti a míry zodpovědnosti je to bohužel ale stále málo. Ukazuje se ale, že pracovníci z východu jsou stejně kvalitní, jako Češi. Platí ale, že takové pracovníky sociální zařízení přijímají jen v okamžiku, kdy se nachází v bezvýchodné situaci a nebyly by jinak schopny zajistit provoz v požadované kvalitě. V takovém případě zdravotnický personál z Ukrajiny je vítanou pomocí a jak se ukazuje z našich zkušeností, zejména třeba Ukrajinci jsou mentálně nastavení velmi podobně jako Češi, jsou vzdělaní a mají kvalitní zkušenosti. Máme k sobě kulturně blízko a klienti sociálních zařízení si tyto pracovníky moc chválí. Proto chceme v projektu pokračovat i v dalších letech.
V Česku často řešíme zdravotnictví nebo sociální věci. Vy ale zdůrazňujete sociálně-zdravotní pohled. Proč?
Ano, již minimálně 20 let se na různých úrovních opakuje „sociálně-zdravotní pomezí“, nutnost řešení sociálních i zdravotních služeb společně. A realita? Zejména poslední doba nám ukázala, že existují obrovské mezery v tom, aby pomoc byla automatická a lidé se nemuseli stresovat, zda najdou druh péče, který potřebují a navíc včas. A především poté, co jsou zaléčeni v nemocnici a potřebují následnou péči jak zdravotní, tak často sociální. Kdo z nás si nezažil anebo alespoň neslyšel, jak těžko se hledá místo v domově seniorů, LDN anebo jenom služby pečovatelky? Já mám výhodu v tom, že pokud o této problematice mluvím, umím přesně popsat změny, které bychom měli realizovat, aby byli lidé více spokojení, když se ocitnou v těžké situaci a potřebují dostat službu od státu. Zevrubně znám oba systémy a navíc jsem ekonom. Oba tyto systémy jsou tak provázány, že zvyšovat kvalitu jednoho bez úprav i toho druhého prostě jednoduše nelze.
Můžete uvést příklad?
Nejvíce to je patrné zejména v okamžiku, kdy u lidí nastupuje potřeba následné a potom dlouhodobé péče, tak tam se rozdíly mezi zdravotní a sociální péčí dokonce často zcela stírají. Celkem mě mrzí, že ačkoli jsou ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí dokonce spojena chodbou, tak dlouhá léta politici o sociálně-zdravotním pomezí jen hovoří, ale v reálu těch faktických systémových kroků učinili jen málo. Proto, když jsem přišla na ministerstvo, tak mou velkou ambicí bylo, aby po dvaceti letech diskusí konečně lidé pocítili změny v sociálně-zdravotním pomezí na vlastní kůži. To nebyla malá ambice, protože každý člověk ve svém životě jednou tuto péči bude potřebovat. V určitém okamžiku našich životů vidíme, jak těžké je dostat příbuzného do domova pro seniory. Jak náročné je požádat o příspěvek na péči, a kolik dlouhých měsíců pak trvá, než ho skutečně dostanete. Mnozí rodinní příbuzní se dokonce tohoto příspěvku ani nedočkají, protože dříve zemřou… Právě v takových chvílích si uvědomíme, že náš sociální a zdravotní systém nefunguje nejlépe, že má spoustu mezer. Abychom je zacelili, nepotřebujeme nutně více peněz. Stačí jen odhalit neefektivity a nastavit systém tak, aby lidem skutečně pomáhal, ne je dokonce omezoval a otravoval byrokracií a nelogičnostmi.
Měla jste možnost spolupracovat na programu hnutí ANO do sněmovních voleb. Jaké konkrétní kroky by podle vás sociálně-zdravotnímu systému pomohly být občanům blíže?
Základní směry jsou jasné: postarat se o dostupnost a kvalitu sociálních služeb tak, aby všichni věděli, že pokud tyto služby budou potřebovat, tak jsou k dispozici a stáří se nemusí bát. Postarat se o handicapované, a to nikoli tak, že budou pouze měsíce čekat na přiznání invalidních důchodů. Důležité je nastavit přístup, abychom se především snažili v první fázi po jakémkoli úrazu či vážné nemoci, člověku podmínky nastavit tak, aby měl podmínky k tomu, aby mohl maximálně zůstat v běžném i pracovním životě aktivní. Takže nesmíme řešit jen dávky a důchody, ale také jejich společenské uplatnění. Zásadní je ale také postavení seniorů v české společnosti a jejich zabezpečení. Pro hnutí ANO jsou senioři absolutní prioritou již dlouho. V roce 2017, kdy jsem byla ministryní, došlo k prvnímu zásadnímu navýšení penzí. Tenkrát o sumu naprosto do té doby nevídanou, v průměru o 980 korun. A navyšování důchodů hnutí ANO prosadilo i v každém následujícím roce. Průměrný důchod je dnes přes 16 tisíc korun, ale my uděláme všechno proto, aby byl do roku 2025 přes 20 tisíc korun. Toto nejsou jenom předvolební řeči, my už jsme jasně ukázali, jak vážně to myslíme našimi skutky. Na to velmi úzce navazuje také lékařská posudková služba. Když jsem do úřadu nastoupila, desítky tisíc lidí čekaly na vyřízení invalidního důchodu či příspěvku dlouhé měsíce. Udělali jsme rychlé kroky, které jsme stihli, a když jsem odcházela, bylo jich myslím jen kolem dvou tisíc po termínu. Ale bez systémové změny nastavení byrokratických postupů to prostě jednoduše nejde. A tady přesně a jasně vím jak na to.
Jaké další změny navrhujete?
Budeme se také chtít věnovat tomu, aby byli zvýhodněni senioři, kteří ač mají nárok na důchod, ještě dál pracují a aby lidé, kteří mají práci extrémně náročnou, mohli do důchodu dříve. Navýšili jsme rodičovský příspěvek na 300 tisíc korun. Víme, že rodina, a především její zajištění je rovněž velmi důležitá priorita. A i když to není naprosto jediný bod, budeme se snažit i tento příspěvek navýšit až na 400 tisíc korun.
Co sociální dávky?
Ano, pak je tu oblast dávek státní sociální podpory a dávky v hmotné nouzi. Jsem přesvědčena, že ti, kteří mohou, musí pracovat. Pracovat je přece přirozené, ne počítat jak můžu využít pomoc státu, i když to nepotřebuji. Na úkor takových se pak nedostává pomoci, jakou by reálně potřebovali, těm, kteří jsou opravdu v těžké situaci a sami si pomoci nedokážou. Všechny z těchto oblastí nejsou jen předvolebními „nápady“. Mnohé jsme již uskutečnili a chceme v tom pokračovat. Mezi námi, dosud existuje na MPSV 10 šanonů mého předávacího protokolu, ve kterém byly jednotlivé kroky jasně popsány. Bohužel ale sedm měsíců byla jen velmi krátká doba a následně k realizaci mnohých z nich nedošlo. V mnoha oblastech by tedy stačilo jen sednout a pokračovat.
Hovořila jste o neefektivitách. Kde by se daly najít?
Jsem přesvědčená, že kompletní revizi by si zasloužil právě náš dávkový systém. Naším společným cílem by mělo být, abychom se nebáli stáří. A aby, pokud jsme v produktivním věku, se nám vyplatilo pracovat. Nastavení dávek v hmotné nouzi a státní sociální podpory v mnohých případech nemotivují naše spoluobčany k práci. Zejména lidé s nižšími příjmy snadno propadají přesvědčení, že než pracovat, je lepší požádat si o dávky –, protože ve výsledku budou na svém, ale bez toho, aby chodili do zaměstnání. Je potřeba, aby ten, kdo může, chodil do práce. V tomto ohledu ale nehovořím populisticky o zneužívání dávek, ale o jejich nadužívání. Dávkám říkám ano, ale jen pokud jsou skutečně potřeba.
Takže byste dávky omezila?
Ne nutně omezila. Spíše se zaměřila na to, že dávky mají lidé dostat až ve chvíli, kdy je to bezpodmínečně nutné. Kdy si nemohou pomoci vlastními silami. Je potřeba si říct, že pokud jsou v některých případech dávky využívány více, než je nutné, někde jinde nemůže stát pomoci tolik, kolik by si člověk reálně zasloužil.
Už od první vlny jste aktivní v boji proti pandemii covidu-19, pomáhala jste s testováním i očkováním. Co vás k tomu jako manažerku vedlo?
Práce v sociálních službách a ve zdravotnictví je služba poskytovaná především srdcem, nikoli jenom z finančních důvodů. A toto platí naprosto pro všechny zaměstnance, od pečovatelů po manažery. Mohla bych se vrátit na burzu, nebo být finanční manažerkou ve velké korporaci, to všechno jsem si již vyzkoušela. Já ale již přes patnáct let funguji ve zdravotnictví a sociální sféře. Je to oblast, která mě opravdu pohltila. Koronavirová krize byla pro tyto oblasti extrémně náročná. Sám víte, že jako prvních, se vládní opatření logicky a správně týkala zdravotnických a sociálních zařízení. Kvůli tomu, abychom před nákazou co nejlépe ochránili staré a nemocné lidi, tedy extrémně rizikové skupiny. Každý ale může také pomáhat, jak uzná za vhodné, jak zvládne, pokud má chuť. Já nad svou pomocí nijak zvlášť nepřemýšlela. Jsem zvyklá, že když se vyskytne problém, je třeba napnout všechny síly a překonat ho. Zažila jsem to na vlastní kůži, tak jako mnozí z nás, když nás potkají osobní trable. A v takové chvíli se lidé, dle mého, mohou zachovat různě. Pokud vám povodeň totálně zničí dům, a vy se navíc staráte o dvě malé a hodně nemocné děti, nemůžete se hroutit. Na to není čas, musíte jednat a překonat. Ale to známe všichni. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak se říká.
Takže jste to stejně vnímala i v době covidu?
Ano. Byla potřeba pomoci, neřešila jsem to. Navíc když vidíte nasazení lidí v „první linii“, je to pro mě neskutečné poznání. Patří jim všem, jak ředitelům zdravotnických a sociálních zařízení, tak lékařům, sestrám, pečovatelům, ale i lidem, kteří zajišťovali servis pro klienty a pacienty třeba v kuchyních či při úklidech, obrovitánské poděkování. A jak já říkám, takové, aby se na to nezapomnělo i v budoucnu. Z ředitelů sociálních zařízení se doslova přes noc stali krizoví manažeři. A personál pracoval bez reptání na doraz svých fyzických i mentálních sil. Na to jsem byla a stále jsem velmi hrdá. Jedním dechem ale dodávám, že ještě není konec. Že teď máme chvilku, abychom načerpali sílu. Nevíme, co přijde s podzimem a je třeba být připraven na všechny varianty vývoje teď, ale i v budoucnu.
Vycházejme z vašich zkušeností z kraje. Co by měl stát učinit ke zkvalitnění sociálních služeb?
Za sebe bych zmínila, že velkou pomocí by bylo jasné nastavení financování sociálních služeb již z centrální úrovně z MPSV. Cílem by mělo být, aby na jedno lůžko přišly stejné peníze jak ve Středočeském kraji, tak třeba v Jihomoravském nebo Moravskoslezském. Prostě v celé republice všem stejně. Stát by měl také konečně definovat, co konkrétně si představuje pod sítí sociálních služeb, za kterou jsou zodpovědné jak rozsahem, tak kvalitou kraje. Aby každý kraj věděl konkrétně, kolik má zajistit lůžek pro seniory, kolik pro těžce handicapované, jaké terénní služby má nabízet a v jakém rozsahu. Velkým tématem je podle mého názoru také lékařská posudková služba, kde ještě máme co vylepšovat. Lidé stále čekají dlouhé měsíce na to, aby dostali invalidní důchod nebo příspěvek na péči. V sociálních službách by se pak mělo řešit také financování ošetřovatelské péče, podívat se na to, jak jsou hrazeny ošetřovatelské výkony.
Středočeský kraj také v minulosti představil takzvané Posezy. O co přesně jde a jak jste s nimi spokojeni?
Ano, Posezy jsou mým projektem, který jsem rozjela v době mého působení na kraji. Jedná se o místa zřizovaná krajem ve spolupráci s městy, která se soustřeďují na rychlou pomoc seniorům a zdravotně postiženým, když se ocitnou v situaci, kdy si neumí anebo nemohou pomoci v důsledku nějaké životní události. A na tato místa se s prosbou o pomoc během koronavirové krize obraceli kromě seniorů často i rodiny s dětmi a také samoživitelé. V krizi se tato pomoc osvědčila, zájem veřejnosti o podporu byl velký. Mám z toho obrovskou radost. Projekt je živý, splňuje, co jsem si „vysnila“ a bude se dál rozvíjet.
Jaroslava Němcová (50)
Manažerka, politička. Bývalá ministryně práce a sociálních věcí vlády ČR v první vládě Andreje Babiše a radní pro oblast sociálních věcí Středočeského kraje. V letech 2006 až 2009 byla náměstkyní pro ekonomické řízení a zároveň statutární zástupkyní ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha. V roce 2009 přešla na Úřad vlády ČR, kde působila nejprve jako ředitelka Odboru interního auditu a kontroly a později jako náměstkyně vedoucího Úřadu vlády ČR a ředitelka Sekce ekonomické. Následně působila v managementu nemocnic. Od prosince je děkankou na Pražské mezinárodní manažerské škole PIBS. V říjnových volbách do Poslanecké sněmovny kandiduje ve Středočeském kraji za hnutí ANO pod číslem 10.
