Portréty Jitky Jelínkové oslovují srdce i mysl

3.7.2022
Vítězslav Hospes

Vernisáží byla 2. 7. 2 večer zahájena v katedrále na kutnohorském předměstí Sedlec výstava obrazů (a několika loutek) akademické malířky Jitky Jelínkové pod názvem Pět a sedmdesát (zjevně v souvislosti s jejím životním jubileem).

Poté, co jsme vyslechli úvodní slovo vikáře P Pavla Tobka (mimochodem zasvěcené, prosté frází) a vystoupení varhaníka Viktora Darebného (bylo adekvátní velebnosti prostor i vysoké kvalitě nástroje a interpreta) se účastníci vernisáže přesunuli po Santiniho schodišti až do stylové galerie téměř pod střechou katedrály, aby si v tomto netradičním prostředí vychutnali pohled na obrazy autorky, kterou není snadné přiřadit k nějaké „škole“, stylu, označit ji nálepkou, která ji bude plně charakterizovat.

Už když jsem se s dnešní jubilantkou setkal poprvé (po jejím přistěhování do Kutné Hory v roce 1979) zaujaly mě – víc než to, očarovaly – základní znaky nepřehlédnutelné osobnosti akademické malířky Jitky Jelínkové.

Od té doby jsem o ní a její práci mnohokrát psal, titulků byly desítky. Domnívám se, že jeden z nich je stále aktuální a výstižný. Jitku jsem v ní nazval „rebelem v sukni“. Proč? Protože nejde s proudem, neprochází se vyšlapanými cestičkami. Svým zanícením dokáže strhnout lidi kolem sebe. Když jí „jde o věc“, není náchylná ke kompromisům .

Pamatuji si zcela přesně příjemný šok z její první kutnohorské výstavy – vysoce originální přehlídky tváří, zachycující nejen vzhled, ale „portrétujících“ i typické rysy charakteru, prozrazujících zaujetí, snahu dostat se pod povrch, vypovídat o člověku, vtáhnout okolí do děje. V době  tzv. „socialistického realizmu“ to nebylo ani obvyklé, ani jednoduché, určitě ne podbízivě líbivé, spíše určitým způsobem provokativní, oscilující na pomezí  karikatury. Absolventka AVU v Praze (nar. 1947, vedoucí ateliéru Karel Souček) vystavovala portréty a zároveň vytvářela společenství lidí, které ztvárnila a které spojují občanské a životní postoje, kulturní zájmy i snaha neustrnout.

 

 

 

 

Aktivity Jitky Jelínkové jsou mnohovrstvé a rozsáhlé – rodina, manžel, syn a dcera, přeměna rozpadající se barabizny v dům, v němž lze žít i pracovat, pedagogická činnost, ilustrace, keramické práce (proslulé betlémy), atd. Od prvního ročníku Královského stříbření Kutné Hory si tuto monumentální historickou slavnost bez její účasti nelze představit – v její dílně dle jejích střihů s pomocí jejích přátel vznikají kostýmy, které slavnosti dávají další rozměr. Při procházce městem na její práci narážíte na mnoha místech: Štíty obchodů, reklamní poutače, drobné předměty v restauracích, karty, medaile, kapličky,…

Roky jako kdyby odmítala brát na vědomí. Tradiční olejomalby postupně doplňuje kolážemi, koláže využitím počítačové techniky (syn je počítačový odborník). Její dcera vytváří elegantní klobouky – Jitka se jí stará o obchod, organizuje módní přehlídky, přispívá návrhy nových modelů…

Nemá ráda velká slova, ani takzvané „převyprávění“ obrazů, podle jejího přesvědčení dílo musí mluvit samo za sebe. Přenesme se zpět na vernisáž. Gratulantů je skutečně mnoho (častokrát zaslechnu: „naše Jitka“), probírá se její přínos české kultuře, městu, v němž žije a je opravdu doma… A přejděme mezi obrazy. Ne, ty by jakékoli „vysvětlování“ jen poškodilo. Dovedou být vlídné, laskavé, ale i ironické či přímo výsměšné, dokážou pohladit i vykřiknout. Vidíš známé tváře, poznáváš jejich myšlenky, touhy, naděje, lásky i nenávisti. Svět Jitky Jelínkové je naléhavě pravdivý…

Na závěr: Již 4. 8. 2022 bude v atriu kutnohorského Spolkového domu zahájena další výstava Jitky Jelínkové, umístěná v přilehlém barokním skvostu, kostelu sv. Jana Nepomuckého. Její název je: Ještě pořád s námi.

 

 


Témata:

Nepřehlédněte