V Praze nastupuji do vlaku směr Budapešť. V lehátkovém voze JLV máme příjemnou společnost – dvě japonské studentky, jedna žije ve Finsku a druhá ve Španělsku. „Byly jsme Prahou nadšeny,“ září děvčata.
Noc uběhne v pohodě, a tak ranní kávu už pijeme v Budapešti. Každý chlap je ješitný, a tak mne docela zmrazí slečna v informacích, když se jí ptám, jestli platí i pro mne, že doprava je zadarmo od 65 let. Vysloví totiž větu: „Pro vás už dlouho.“ Tím naznačuje, že místo okukování mladých Maďarek bych se měl soustředit na kamenné sochy.
Začínám den v lázních. Je jich tady mnoho, já se ocitám v lázních Lukács, kam chodí většinou místní a jsou cca o 50 procent levnější než ty vyhlášené. Tady se ovšem cítím skvěle, v 75 letech patřím k „juniorské“ části návštěvníků. Osvěžen začínám procházku po nábřeží. Všechno – parlament, řetězový most a další památky jsou zality sluncem. Pokud vás přepadne hlad a dlouho jste v Maďarsku nebyli, pak budete asi překvapeni zvýšením cen.
Vydali jsme se tedy do pravé budapešťské a cenami přijatelné restaurace Kisharang. Místa v ní je málo a stojí tu před ní fronta, tak to vzdáváme. Upřímně, v přepočtu tři stovky za sice velký, ale přece jen hot dog, na povánočním trhu se nám dát nechce. A tak si řekneme, že vpadneme do první restaurace, kterou potkáme.
Čekal nás šok, když nás vítají slovy: „Utopence došly.“ Úplnou náhodou jsme totiž narazili na restauraci věnovanou Bohumilu Hrabalovi. Takže nakonec místo guláše a perkeltu přišel k chuti nakládaný hermelín a nymburské pivo. Budapešť je ale krásná a určitě stojí za návštěvu.
