Odhalil „tajemství“ Rukopisů, jeho jméno zná asi každý žák základní školy, kým ale byl skutečně Václav Hanka? Jeho dílo zůstalo ve stínu jeho životní aféry. I ta po sobě ale zanechal rozsáhlé dílo.
Václav Hanka pocházel z dobře situované rodiny majitele hospodářství a hostince. V letech 1804–1809 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, pak odešel do Prahy na filozofii a práva. Právě v Praze se dostal do společnosti mladé vlastenecké inteligence. Obzvláštní přátelství ho pojilo především s J. Lindou a V. A. Svobodou.
Hanka od malička projevoval zájem o slovanské jazyky a stal se nejoblíbenějším žákem Josefa Dobrovského, který slavistiku soukromě přednášel. Jeho jazyková vybavenost byla vskutku precizní, naučil se totiž téměř všem slovanským jazykům.
Rok 1814 strávil Hanka na Vídeňské univerzitě a vytrvale přispíval do časopisu Prvotiny pěkných umění. Orientoval se na studium lidové slovesnosti. Po návratu do Prahy už byl mezi českou vlasteneckou společností velmi oceňován. Avšak, jeho tvorba mu vytvořila i nepřátele. Přišel totiž s návrhem na zavedení účelnějšího, tzv. Analogického pravopisu češtiny, který vyvolal mnohaleté spory.
Hanka získal mezinárodní známost v roce 1817, když objevil tzv. Rukopis královédvorský. Byl pravděpodobně jedním z autorů této mystifikace. Od roku 1819 byl zaměstnán v Muzeu, kde se stal roku 1823 jeho řádným knihovníkem. Vybudoval zde slovanské oddělení knihovny, přičemž ovšem vpisoval česká falsa do starých rukopisů s cílem opatřit doklady o staré české kultuře.
Od roku 1848 přednášel jako soukromý docent pražské univerzity staroslověnštinu, ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Udržoval rovněž vztahy se zahraničními slavisty, v Rusku sympatizoval se slavjanofily. Doma byl považován za výtečníka, ješitného a někdy i intrikána.
Václav Hanka umírá 12. ledna 1861, zanechal po sobě rozsáhlé dílo, zejména jeho editorská činnost byla úctyhodná.
