Traduje se, že když August Rodin viděl snímky svého Balzacova pomníku od fotografa Edwarda Steichena, prohlásil, že v nich jeho dílo dostává nového ducha. Fotografie mohou podpořit původně zamýšlenou emoci a význam daného díla, také si však fotografující mohou dílo „přivlastnit“ ke svému vlastnímu uměleckému záměru. Prostorové dílo tak může vyjadřovat estetiku umělce, který jej sleduje a přitom není jeho tvůrcem.
Tvůrčí fascinaci sochařskou tvorbou prozkoumáme u snímků Josefa Sudka, který byl znám focením děl velmi citlivou a zároveň přesnou rukou. Pracoval i pro Národní galerii, jejíž sbírka má s tou hořickou řadu styčných děl.
Podobně svědomitě pracoval také Karel Neubert, který se věnoval mimo jiné i dokumentaci československých památek. Také Tibor Honty jedinečným způsobem interpretoval tvorbu slavných sochařů a dokázal ve svém díle propojit fotografii užitou a volnou, čímž ji povýšil na „umělecký dokument”. Sochy jsou u těchto autorů také námětem k umělecké reflexi, která překračuje původně zamýšlený význam fotografovaných děl.
Jedinečným příkladem propleteného vztahu fotografie a sochy je také celoživotní přátelství Miroslava Háka a Ladislava Zívra, rodáků z Nové Paky. Zívrovy jedinečné surrealistické objekty, které jsou pro dějiny umění dochovány pouze na fotografiích, zřejmě zaznamenal jeho přítel Miroslav Hák. Vzájemně se inspirovali, odkazovali na sebe a jejich tvůrčí spolupráce přesahovala pouhé nafocení společné výstavy nebo profesionální dokumentaci Zívrových soch. Ty mimo jiné fotil i dlouholetý ředitel Hořického muzea Václav Bukač.
Sochaři Mojmíru Preclíkovi u zrodu děl sloužila fotografie jako kreativní tvůrčí pomůcka, která prověřila vybrané téma ještě před hledáním jeho sochařského tvaru. Fotografie pomáhá v procesu tvorby i věcně – dokumentuje postoj modelu a zachycuje užitý postup, jako třeba u Vladimíra Preclíka, který se v Hořicích zapsal coby vůdčí osobnost sochařských sympozií.
Fotodokumentace sbírek je další fenomén, který památky nehmotně uchovává dalším generacím, přičemž v tomto případě je smyslem fotografování věcná objektivita. Často hraje důležitou roli detail – např. poškození díla, nebo nezvyklý pohled odpovídající umístění v daném regálu. Právě i na pozadí archivní estetiky se odhaluje kontrast mnoha přístupů, které stále rozvíjejí vztah uměleckého objektu a objektivu.
Výstava Objekt v objektivu ve Štorchově síni Městskéh muzea v Hořicích potrvá do 17. září.
Expozice navazuje na výstavu Jiřího Thýna Morfologie, která probíhá v hořické Galerii plastik. Autor zde vychází z linií a motivů nalezených u soch Hany Wichterlové. I celoroční program muzea a galerie nazvaný Formování minulosti se snaží ukázat, že muzea a galerie nebudují minulosti hrobku, ale spíše zastávku na cestě poznáním.
Zdroj: Filip Jakš, David Bláha, Městské muzeum Hořice
