Olympiáda v Paříži zachvátila většinu národa. Je to velký fenomén, který se dotýká i vaření.
Mnoho mých známých tak zaujalo dění na sportovištích, že zapomněli odstavit oběd či večeři ze sporáku a zbyla z něj jen vyškvařená hmota.
Nejsme zatím úplně nadšeni ze medailových zisků našich sportovců, ale tak to prostě ve sportu bývá. Ještě když jsem byl malý pamatuji, jak všichni nadávali na naše vystoupení (nezískali jsme žádnou medaili) v roce 1956 na ZOH v italské Cortině d’Ampezzo, a já slyšel tolik sprostých slov jako nikdy předtím.
A pokud se vám zdá, že problém „ženomužů“ je záležitostí této olympiády a zvláště pak boxerky, která splňuje olympiádou nastavená pravidla, vůbec to není věc nová. Ti nejstarší pamatují případ Zdeny Koubkové, držitelky světového rekordu, později Zdeňka Koubka. A není to zas tak dávno, kdy polský atletický svaz označil jednu ze dvou běžkyň za „muže“. A co jsme tehdy tipovali, než vyšla pravda najevo? Že to bude spíše Irena Szewinská, a ne blondýna Ewa Klobukowská. Nakonec se ale ukázalo, že jde právě o blondýnu, a z paní Ireny se vyklubala náramně sympatická dáma.
Pro nás je to téma na články, ale pro ty samotné sportovkyně to musí být nápor na nervy, zvláště když věří, že jsou opravdu ženy. Asi se tyto věci budou objevovat i do budoucna a řešení nebude jednoduché. I když samy tyto bytosti si řeknou, že startovat v tomto případě nebudou, ještě jsou tu některé svazy a země, pro které je medaile snem a neřeší to. V každém případě bych nechtěl bych v kůži těch, kterých se to týká, musí to být frustrující…
Zdroj: autorský text
