Ukrajinské sirotčince: děti přivázané k lavičkám a trčící žebra

9.8.2022
Doris Drienová

V sirotčinci poblíž města Černovice (Chernivtsi) na jihozápadě Ukrajiny je velmi horký den. Vasyl Velyčko, osmnáctiletý chlapec s epilepsií a poruchami učení, je na dvorku sirotčince přivázaný k lavičce. Má na sobě plenu, kývá svým tělem dopředu a dozadu a přerušovaně vydává dlouhé, vysoké výkřiky. Nikdo z pracovníků na něj nereaguje.

Zaměstnanci sirotčince ho slyší, ale nikdo ho nepřijde od lavičky odvázat. Jsou přepracovaní a unavení a je pro ně prostě jednodušší na své svěřence dohlížet tak, že je omezí v pohybu.

Vedle Vasyla leží další mladý muž. Ruce má svázané k sobě rukávy od svetru. Jeho prázdné oči nepřítomně zírají do dálky, pod ním je obrovská kaluž moči.

Tito mladíci s postižením jsou jen jedni z mnoha. V ukrajinských sirotčincích totiž žije asi 100 000 dětí a mladých lidí – spousta z nich ale nejsou sirotci. Většina z těchto lidí má rodinu, ale přesto skončila na takovém otřesném místě. Proč?

Rodiče Vasyla cítili, že nemají žádnou jinou možnost. Snažili se, aby byl Vasyl řádně vyšetřen a diagnostikován, dokud byl malý, dokonce zařídili konzultace u britského neurochirurga. Jenže kvůli špatnému zdravotnictví a sociálnímu systému na Ukrajině měli problém se o Vasyla doma postarat. Má totiž pravidelné epileptické záchvaty a občas bývá agresivní. Když bylo Vasylovi pět let, místní autority rodičům doporučily, aby ho dali do ústavu – že je to pro něj to nejlepší možné řešení.

„Je velmi těžké být rodičem postiženého dítěte,“ říká Maryna, Vasylova matka, zatímco něžně drží syna za ruku. Že je Vasyl přivázaný k lavičce, Maryna vůbec nezpochybňuje a ani se netváří, že by tím byla nějak zaskočená.

„Jsem hrdá na to, že jsem Ukrajinka, ale potřebujeme mít od státu více podpory,“ říká Maryna. „Kdybychom žili ve Velké Británii, náš syn by pravděpodobně žil s námi.“

Ukrajina je zemí, která má v rámci Evropy nejvyšší počet dětí žijících v institucích. Pravděpodobně je to způsobené všeobecně rozšířenou domněnkou, že děti se speciálním potřebami dostanou v ústavech lepší péči než doma. Navíc už od komunistické éry je na Ukrajině proces, při kterém se rodiče vzdají svého dítěte, velmi snadný. Během posledních let slíbila ukrajinská vláda sérii reforem ústavní péče, aby se tak všichni sirotci z podobných institucí dostali do menších domovů rodinného typu. Jenže na lidi s postižením se při těchto reformách nemyslelo.

Asi hodinu cesty od sirotčince, ve kterém žije Vasyl, je další podobné zařízení. Dřevěné postele jsou seřazené jedna vedle druhé, řada za řadou. Mají na sobě mříže, vypadají jako dětské postýlky. Jenže jsou pro dospělé muže.

Tito muži, většině z nich je mezi dvaceti a třiceti lety, své ohrazené postele prakticky nikdy neopouštějí – dokonce ani na jídlo, jsou krmení lžičkou, kterou zaměstnanci prostrčí mezi mřížemi. Nesnaží se ze svých postelí utéct, jen zoufale touží po pozornosti. Na tělech spousty z nich jsou vidět známky celoživotní špatné výživy – vystouplá žebra, pokroucené kotníky… Zavření za mřížemi svých postelí umírají velmi pomalou smrtí.

Ve vedlejší místnosti leží Oleh, 43 let starý muž, který je zde už celá dlouhá desetiletí – a celou tu dobu strávil ležící ve své posteli. Má fyzické postižení, jeho rozumové schopnosti ale zasaženy nebyly – Oleh vnímá a rozumí naprosto všemu, co se ve světě kolem něj děje. Oleh má dětskou mozkovou obrnu (DMO), postižení, které ovlivňuje jeho schopnost pohybu a koordinace.

Lidé s DMO mohou žít plný a nezávislý život, pokud jim je poskytnuta náležitá péče a podpora – Oleh takové štěstí neměl. Do ústavu ho poslali, když byl ještě malé dítě. Díky svému funkčnímu intelektu mohl Oleh v životě dosáhnout mnohého, jeho potenciál ale zůstal nevyužitý ležet spolu s ním v posteli za zdmi ukrajinského ústavu.

Současný příliv utečenců z východu země s sebou přinesl obrovskou zátěž na systém ukrajinských sociálních služeb, je nutné si ale otevřeně přiznat, že podmínky v ukrajinských sirotčincích byly, alespoň podle našich měřítek, naprosto otřesné už před současnou válkou.

Zatímco odborníci z celé Evropy bojují za uzavření takovýchto institucí a za jejich nahrazení přirozenějšími zařízeními rodinného typu, která rozhodně mají lepší podmínky pro život a rozvoj svých klientů, na Ukrajině je stále všeobecně rozšířená myšlenka, že ústavy jsou nezbytné.

Ředitel Olehova ústavu Mykola Sukholytkyi říká: „Pro děti s postižením je lepší žít tady, než se svými rodinami. Namísto toho, aby byly v nefunkčních rodinách bez péče a bez jídla, tady mají všechny nezbytné náležitosti pro svůj prospěch.“

Odborníci na výchovu a vzdělávání dětí ale nesouhlasí. Dnes je už obecně známým faktem, že taková zařízení nemusí existovat. Nepotřebujeme je, nejsou tou nejlepší možností pro rozvoj dětí, ať už sirotků nebo s postižením. Máme jiné cesty, které podporují respektující přístup ke každé lidské bytosti, právo na život podle svých vlastních představ. Nikdo nechce trávit život přivázaný k lavičce nebo v posteli bez možnosti ji opustit. A proto odborníci volají po uzavření těchto ukrajinských „sirotčinců“ pro osoby s postižením.

Po dlouhém, horkém dni na dvorku sirotčince se Vasyl loučí se svými rodiči. Je stále přivázaný. Stále křičí. Jeho matka Maryna říká, že je ústavu velmi vděčná. Pak ale dodává: „Naše děti s postižením by neměly být ukrývané před společností za těmito vysokými zdmi.“

Zdroj: BBC News



Nepřehlédněte