Na Štědrý den prý bývalo u Werichů obzvlášť rušno. Vařili se šneci, uzené koleno, párky s křenem a také legendární šoulet. Jak vzpomíná hospodyně paní Tůmová, ve vile se vystřídalo přes stovku návštěvníků.
I kdyby jen na chvíli, zastavili se popřát si hezké Vánoce, vypít skleničku a každý se povinně podepsal na ubrus. Ty se pak pečlivě označené letopočtem skladovaly. Večer už probíhal v rodinném kruhu, tradičně s kaprem a bramborovým salátem.
Návrat v čase do doby, kdy Jan Werich ve vile na pražské Kampě žil nám připomene, jedno z jeho vánočních zamyšlení:
A teď bych vám já, Jan Werich, chtěl popřát veselé Vánoce a to tak, abych, ani já ani vy, abychom neupadli do sentimentality – vánoční. Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát všem lidem na světě pod stromeček škatuli – prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není. A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce.
Až vyrazíte na Štědrý den dopoledne na procházku, zastavte se i u Werichů, dejte si něco dobrého na zahřátí a podepište se u pana Wericha na ubrus. Tradice jsou tradice.
