Lenka Koenigsmark je bojovnice, která denně dokazuje, jak velká síla v ženách dřímá. Není totiž jen marketingovou manažerkou nadnárodní společnosti, ale je navíc mámou postiženého šestiletého Maxe. Tato životní zkušenost ji přivedla k tomu, aby nakonec kandidovala do Senátu, kde chce pod heslem ABY KAŽDÝ HLAS BYL SLYŠET podporovat a zviditelňovat ohrožené skupiny obyvatel. Postižené, osoby o ně pečující, seniory, ale také ženy. Ty podle ní stále mají v Senátu velmi malé zastoupení.
Proč ses rozhodla kandidovat do Senátu, i přesto, že tě od toho někteří škarohlídi odrazovali?
Na myšlenku kandidovat si mě vlastně přivedl ty, Václave. Nejdřív jsem si říkala: „já a politika?“. Ale pak se mi to uleželo v hlavě a řekla jsem si, proč ne. Než být nespokojená a nadávat, pokusím se věci rovnou změnit. A Senát byl jasnou volbou. Pro mě je to důležitá státní instituce, která mnohokrát dokázala, že je garantem demokracie v naší zemi. A nejde v něm jen o stranickou příslušnost, ale hlavně o to, jaký jsi člověk, jaké názory zastáváš, za co se postavíš. A já vím, že se budu stavět za ty slabé. Chtěla bych do Senátu vnést závan něčeho nového, dynamiku, energii, a trošku, jak se říká, to tam vyvětrat.
Rozhodla ses kandidovat za Prahu 6. Bylo to taktické politické rozhodnutí nebo je to pro to, že v tomhle pražském obvodu už mnoho let žiješ?
Jsem sice náplava z Brna (směje se), ale považuju se za Pražačku. V tomhle případě za Pražačku ze Šestky. Už tu víc jak polovinu svého života žiju. Miluju Prahu 6. Podle mě je to nejinspirativnější a nejrozmanitější pražská čtvrť. Skvělá jak pro hipstery, tak rodiny s různě starými dětmi i seniory. Ráda chodím do zdejších parků, procházím se ulicemi, cítím tu jakousi starobylou vůni Dejvic, každý víkend nakupuji na farmářských trzích na Kulaťáku, volné chvíle trávím v Šestáku, denně jezdím po nekonečné Evropské, kam vozím do stacionáře svého synka, moc se mi líbí prvorepublikové vily na Hanspaulce, obdivuji Petřiny, pouštíme draky před oborou Hvězda. Hodně času teď trávíme v Dobrodějně na Bořislavce, což je centrum pomoci potřebným, jediné svého druhu na Praze 6, které se mi s přáteli podařilo otevřít a provozovat.
Co tě láká na politice?
Chtěla bych, aby politika byla pro lidi srozumitelnější a lepší. Bez důvěry mezi veřejností a politiky nemůže demokracie fungovat. Došlo mi, že skončil čas, kdy mohu jen nadávat, jak věci nefungují. Nastala doba, kdy se musím pokusit věci změnit. S pokorou se neustále učím novým věcem. Samozřejmě, že občas potkám pár škarohlídů, kteří mi místo pozdravu vpálí mezi oči: „Vy kandidujete? No to nemáte šanci…!“ Ale já přesto věřím, že mám, co nabídnout. Své vyjednávací zkušenosti z vysokých manažerských pozic, ženský element, na který se často při navrhování zákonů a legislativy zapomíná, a neskonalé odhodlání pro změnu.
Takže se nechystáš na populistická před volební hesla a sliby?
Rozhodně ne! Chtěla bych změnit nerovnosti, které tu panují. Aby tu stát opravdu byl pro všechny, i pro ty nejslabší – jako jsou postižení, senioři či lidé pečující o své blízké. V ČR jich je 1,5 milionu. To je šílené číslo! Jsou to lidé, kteří se mimo svou práci starají o těžce nemocného, postiženého či jinak hendikepovaného člena rodiny. Věř mi, že je to někdy práce na 24 hodin denně. Tito lidé nejsou pro stát víceméně vidět a rozhodně nejsou slyšet. A zoufale jim chybí odlehčující péče. Například na Praze 6 je pro postižené děti pouze stacionář Paprsek DAR. Pro mě osobně je to opravdu dar z nebes… ale co ostatní, pro které tu už není místo? Na Praze 6 je cca tisíc postižených dětí a zde je místo pro mizivé procento z nich. Je také málo míst v domovech pro seniory. I oni by přece měli mít možnost volby – zda chtějí žít sami doma, s rodinou nebo v moderním domově. Léta jsme se s manželem starali o nemocnou maminku, takže vím, jaké to je být seniorem ve světě, který je dravý, rychlý, kterému někdy nestačíte a přijdete si sám. Vím, jak se cítí starý člověk opuštěný a jak je důležité ho udržet „v chodu“ a vymyslet aktivity, aby se cítil užitečný. Zároveň se chci snažit, aby sousedství pro ně bylo bezpečné, s minimem překážek a bez bariér, aby se zvýšila jejich mobilita.
Sám vím, že je pro politika důležitá podpora rodiny, jak to máš doma ty?
Často si děláme s manželem legraci, že jsem taková „modelová rodina“. Já jsem šla do práce, on zůstal doma s postiženým dítětem – jako vystřižené z nějakého seriálu (směje se). Jsem vděčná za něj i za celou svou rodinu. Je to pro mě motor, který mě pohání dál, protože každý potřebuje své místo, kam patří. Domov, kde je mu dobře.
Zkušenost s postiženým synem nám změnila život. Ale nakonec věřím, že k lepšímu. Můj muž se po několika letech péče rozhodl, že se stane záchranářem a od dubna jezdí se sanitkou v Praze. Je nadšený a my s ním. Jeho práce má smysl.
Kandiduješ jako nestraník, tak se tě lidé budou ptát, jestli jsi levičák nebo pravičák.
Nejsem takto vyhraněná. V mnoha oblastech jsem pravicově orientovaná. Věřím v ekonomickou svobodu člověka. Ale zároveň jsem velmi sociálně smýšlející – chci, aby se stát staral o lidi s hendikepem. Aby práva sociálně slabých byla zajištěna. Lidská práva jsou pro mě víc než ekonomické výhody.
Proč by tě obyvatelé Šestky měli volit?
Chci do Senátu i do politiky přinést osobní zkušenost, která tam chybí. Chci měnit politiku tak, aby pro lidi byla sro zumitelnější, pochopitelnější, přívětivější. Udělám maximum pro to, aby se lidem na Praze 6 žilo co nejlépe.
Autor rozhovoru Václav Láska
Zadavatel a zpracovatel: SEN 21
