Roku 1806 Jan Diviš vystavěl na Suché louce v místě štěrkem zaneseném, jež mu bylo propůjčeno od vrchnosti, domek čp. 46, a štípil při něm zahradu. Toto zákoutí najde pražský turista v Tiché Šárce v uličce zvané Pod Mlýnkem.
Diviš později dovolil Václavu Urbanovi, aby k domku přistavěl si obydlí. Dalším majitelem obou stavení a zahrady byli Josef Diviš, syn Janův (1834-38), Václav Urban, švagr Divišův (1838-67), krátce jeho vdova Magdaléna, pak Jan Urban (1867-72). Následuje deset let Václava Jirase, pak dům drželi Kinkovi (1882-86), v letech 1886 až 1910 majetkem vládl Jan Kaplan, krátce Marie Fraňková, rozená Kaplanová, a po roce 1910 Jaroslav Kaplan.
Po roce 1886 Jan Kaplan v zahradě zbudoval hostinec Na Kaplance čp. 162 – tolik informace z Dějin, sepsaných bubenečským kaplanem Františkem Vackem.
Kaplanka se záhy stala hojně navštěvovanou výletní hospodou, ale i kulturním stánkem. Scházel se tu mj. podpůrný spolek Kamarád, tedy vysloužilí vojáci.
Za první republiky byla majitelem Kaplanky rodina Jana Kubelíka. Ten byl synem ředitele školy v Horoměřicích, synovcem světového houslisty Jana Kubelíka a bratrancem slavného dirigenta Rafaela Kubelíka. Jeho sestra byla učitelkou hudby.
V prostorách restaurace Na Kaplance bylo hlediště pro asi 200 diváků a jeviště na kterém účinkovali ochotníci divadla Malá scéna z Dejvic a časem i okolí.
V době okupace se tato scéna změnila na divadelní soubor Romana Tůmy, který byl hercem Národního Divadla. Roman Tůma se také zasloužil o zachování a přestěhování loutkového divadla od podbabského zdymadla na Kaplanku.
Členem divadelního souboru Malá scéna byl mimo jiné i Josef Pavla, herec a režisér, z jehož „pamětí“, zaznamenaných Vladimírem Brožem v roce 1955, nyní vycházím, a ochotničil i Antonín Hlaváček, autor další šárecké „kroniky“ z roku 1955.
Na scéně kromě ochotníků účinkovali i někteří členové Národního divadla (Milada Šubrtová, Beno Blachut, Zdeněk Otava, Ivo Žídek, tanečník Miroslav Kůra) i herci z jiných divadel (Josef Bláha). Divadlo hrálo hlavně vlastenecké hry – Lucernu, Vojnarku, Maryšu…
Činnost souboru skončila na začátku 70. let v důsledku vysokého nájmu za užívání původně soukromé Kaplanky (asi 20 tisíc Kčs ročně) a částečně také pro nezájem spoluobčanů. Za Protektorátu byl ovšem sál poskytován pro kulturní účely panem Kubelíkem zadarmo.
Hostinec fungoval až do roku 1959, od té doby sloužily přízemí budovy jako sklady, zbytek se obýval. V roce 2001 jsem tam ještě mluvil se stařičkou paní Kubelíkovou, ale přiznávám bez mučení, že už si nepamatuji, v jakém rodinném vztahu s Kubelíky byla.
Co z Kaplanky zbylo uvidíte na obrázcích geologa Honzy Zavřela na konci naší fotogalerie.
A co tam bude místo ní, je mi vlastně lhostejné. Je pomalu čas přestat do Šárky chodit…
Zdroje: František Vacek: Dějiny Bubenče, Dejvic a Šárky (1923); Jan Zavřel: Za branami Velké Prahy
