Z kdysi výstavní budovy zbyla jen schránka, navíc poškozená. Dochovaná je hlavně konstrukce a plášť budovy, v interiéru jen pár drobností. Důstojnost a eleganci původní kompozice podle znalců navíc narušil duhový nátěr, který dal Chemapolu v roce 2003 izraelský umělec Yaacov Agam.
Budova ve Vršovicích měla původně sloužit energetice, nakonec ale místo i projekt převzaly podniky zahraničního obchodu Chemapol a Investa – tehdy rychle rostoucí a prosperující. Projektová studie pochází z roku 1964, soutěž vyhrály mladé architektky Zdenka Marie Nováková (tehdy Smítková) a Dagmar Šestáková. Obě pracovaly v Krajském projektovém ústavu, jedna u Karla Pragera, druhá u Machoninových.
Hlavním dodavatelem byla firma FEAL z Milána, která dokázala provést konstrukci stavby a plášť kombinující sklo a hliník. Práce, zahájené v květnu 1967, se dvakrát zdržely, kvůli vstupu vojsk a v dubnu 1969, kdy vyhořela skoro celá budova B.
Komplex tří budov mezi Kodaňskou a Kavkazskou ulicí byl kolaudován koncem roku 1969.
Kvůli emigraci spoluautorky Dagmar Šestákové nemohla být stavba publikována v odborném tisku a nemohla se účastnit přehlídek. A také kvůli začlenění děl vynikajících, v té době už zakázaných výtvarníků (Miloslav Chlupáč, Věra Janoušková, Zdeněk Palcr, Ivan Waulin ad.); dodnes se z nich zachoval jen vodní prvek s plastikou Karla Kronycha.
Budova Chemapolu patří k nejdůležitějším příkladům naší architektury z období „zlatých šedesátých“ let 20. století, stojí v nesouhlasném stanovisku k demolici, který uveřejnil Klub Za starou Prahu v říjnu 2021. „Její autorky (…) pojaly svou práci v duchu poválečných amerických staveb Ludwiga Miese van der Rohe,“ stojí v textu, podepsaném reprezentanty Klubu
Rostislavem Šváchou a Richardem Bieglem. „Takovým sbližováním architektonického výrazu domácích staveb se vzory z demokratického Západu dávali přední českoslovenští architekti a architektky šedesátých let najevo nesouhlas s chimérou specifické „socialistické“ architektury a snažili se tak vyjádřit příslušnost tehdejší naší architektonické tvorby k západnímu kulturnímu okruhu, což se architektkám Novákové a Šestákové (…) výborně podařilo.“
Iniciativy, které volají po tom, aby se budova nebourala, jsou i další. Petici Nebourejte Chemapol! podepsalo přes 1 300 lidí.
Ministerstvo kultury obdrželo v roce 2021 podnět NPÚ na prohlášení Chemapolu kulturní památkou, nezahájilo ale ani příslušné řízení. V prohlášení z loňského prosince ministerstvo jako důvod uvádí rozsáhlé stavební úpravy interiérů, odstranění řady uměleckých děl, urbanistické nedostatky a rozsáhlý výskyt azbestu.
„Pokud se doposud budova Chemapolu nestala předmětem zájmu památkové péče, bylo to tak nepochybně proto, že nikoho z památkářských a architektonických kruhů ani nenapadlo, že by se tak významné architektonické dílo mělo demolovat,“ podtrhli svůj nesouhlas přední historici umění Švácha a Biegel.
Zdroje: Markéta Svobodová, Umělecké památky Prahy (ed. D. Prix); Adéla Vaculíková, EARCH.cz; Markéta Žáčková, magazín CAMP Praha, NPÚ; Rostislav Švácha a Richard Biegel, stanovisko Klubu Za starou Prahu
