Proti mobilním telefonům v dětských rukou razantně volá neurolog Martin Stránský. „Děti fetují digitální heroin,“ prohlásil například. A také: „Mobil je pro dítě jako láhev vodky nebo karton cigaret.“
Svá tvrzení opírá o desítky vědeckých studií i o konkrétní příběhy z praxe. Varuje, že způsob, jakým jsme si vpustili digitální technologie do života, nás jako společnost může dovést až na pokraj kolapsu.
A není jen osamělým hlasem na poušti. V zahraničí už k výrazným omezením mobilů přistoupily země Skandinávie i naši nejbližší sousedé na Slovensku. K podobnému kroku se chystá také budoucí ministr školství Robert Plaga. A Českem se šíří iniciativa Dětství bez mobilu, která vyzývá rodiče, aby dětem pořizovali smartphone ideálně až na konci školní docházky.
Jenže co my, dospělí? Ti, kteří vstávají i uléhají s mobilem v ruce, protože tahle kouzelná krabička nás spojuje se světem i s lidmi, na kterých nám záleží. A skrze kterou se snažíme sáhnout si po štěstí, po kterém tolik toužíme.
Ale jsme – navzdory enormnímu času věnovanému našim digitálním „miláškům“ – opravdu šťastní? Nebo podléháme závislostem podobně jako děti? A mění se i náš mozek – jak varuje Stránský – zatímco za chvilkové rozptýlení nekonečným proudem obsahu, který nemá s našimi životy prakticky nic společného, platíme ztrátou pozornosti, únavou a rozbitým spánkem? A existuje vůbec síla, která by nás od nich dokázala „odpojit“?
Možná přeháním. A možná se vás to vůbec netýká. Jak na tom doopravdy jsme, by se ukázalo teprve tehdy, až bychom museli mobily odložit stejně jako děti. Líbí se vám ta představa? Nebo cítíte nepříjemný tlak v břiše a vztek, protože vám chce někdo sebrat vaši oblíbenou hračku?
Zdroj: autorský text
