Dominiku, stal jste se vzorem pro mnoho generací. Brankářem, který v hokejové kariéře dosáhl úspěchů, jaké si lze jen představit. Vzpomenete si ještě, jak jste začínal?
V Pardubicích byl hokej sportem číslo jedna. Tatínek dobře věděl, že ho chci hrát a někdy v pěti letech mě přihlásil do přípravky na zimním stadionu v Pardubicích.
Byl jste v bráně proto, že na vás nezbylo místo v útoku nebo, že jste chtěl?
Jako kluk jsem zásadně chtěl do branky. Vůbec mne ani nenapadlo, že bych mohl jít hrát do pole. Už když mi byly tři, čtyři roky, tak jsem říkal dědovi či tátovi: „Tady máš balon, pojď na mne kopat.“
A jak vlastně vzniknul váš jedinečný styl?
Takto se to nedá říci. Můj styl se vyvíjel. Určitě i tím, že jsem sledoval jiné brankáře. Nevynechal jsem například v Pardubicích jediný prvoligový hokej, a zkoušel, co dělají druzí. Něco fungovalo, něco ne. Neměl jsem do pětadvaceti žádného brankářského trenéra, styl jsem si tak nějak vyvinul sám. Nikomu jsem se nikdy nesnažil vsugerovávat, že je nejlepší, ale pro mne nejlepší byl.
Šestkrát jste vyhrál Vezinovu cenu pro nejlepšího brankáře NHL a jako jediný gólman v historii jste získal dvakrát Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče. Časopis „The Hockey News“ vás vyhlásil nejlepším evropským hokejistou v historii NHL a jako první Čech jste byl uveden do Síně slávy NHL. Letos v lednu jste byl zařazen mezi sto nejlepších hráčů NHL všech dob, dokonce do první desítky. Co pro vás toto ocenění znamená?
Nejprve bych připomněl, že mnoho veličin světového hokeje v NHL nikdy nehrálo a nemohlo být do tohoto hodnocení zařazeno a také by tam patřili. Zábrodský, Martinec, Holík, Holeček, Treťjak, Charlamov a další. Ale samozřejmě, že si tohoto ocenění obrovsky vážím, být mezi takovými velikány jako byli Bobby Orr, Gordie Howe a Wayne Gretzky. Nikdy mne, když jsem hrál, ani ve snu nenapadlo, že by mne experti mezi ně mohli zařadit.
Máte obrovské hokejové zkušenosti. Nevyužijete je nějak? Třeba jako trenér po vzoru vašeho bratra fotbalisty Martina?
Hokej jsem vždycky miloval a když jsem ho hrál, tak jsem se mu snažil dávat všechno. Ale možná proto, že jsem ho hrál tak dlouho, že jsem na ledě strávil čtyřicet let svého života, prakticky každý den, jsem si nyní řekl dost. Být trenérem nebo manažerem v hokeji mne neláká, jsem typ člověka, kterého baví začínat zase něco jiného.
Zajdete si ještě vůbec někdy na hokej?
Minimálně. Za poslední dva roky jsem byl na hokeji jen jednou v Pardubicích. Ale Pardubice sleduji pravidelně, jak hrají. A samozřejmě také nároďák, když hraje.
A sám ještě hrajete?
Každou středu si jdu s chutí zahrát, ale už ne do branky, ale pouze a jen do pole. V brance jsem se nastál dost, teď si s chutí zahraju obránce, amatérskou ligu. Rozehraju puk, rozjedu se s ním, pomůžu svému brankáři…
V Buffalu jste založil nadaci umožňující hrát hokej i dětem ze sociálně slabších rodin. Jste s ní stále v kontaktu?
Samozřejmě, lítám tam alespoň jednou každý rok. Za lidmi, kteří se starají o program, jenž jsem před sedmnácti lety založil a jmenuje se po mně, Hasek´s Heroes. Myslím, že funguje velmi dobře, každý rok jím projde 200 až 400 dětí, máme dva zimní stadiony. Při jeho založení jsem mu věnoval milion dolarů, dneska už se samofinancuje, i když má samozřejmě své podporovatele, i já ho občas ještě finančně podpořím. Děti ze sociálně slabších rodin, kluci i holky, kteří by jinak hokej nemohli hrát, jsou jeho zásluhou několikrát týdně na ledě a hrají hokej.
Když tam jdete po ulici, poznávají vás kolemjdoucí?
I když už je to téměř sedmnáct let, co jsem odtamtud odešel, tak musím říci, že ano. Přece jenom jsem byl v Buffalu devět let, v NHL osmnáct. Neplatí to většinou o těch, kterým je dnes patnáct a míň, to je jiná generace, ale ti starší, když přijdu do restaurace nebo hotelu, tak pořád vědí, o koho se jedná.
Jak na vás reagují, dáváte autogramy?
Jak se to vezme. Určitě někdo požádá o autogram, ale spíše je to o tom, že mne lidé potkají, pozdraví, popřejí, jsou rádi, že jsem ve městě a že jsem na Buffalo nezapomněl.
Ono to asi ani dost dobře nejde. Podle hlasování fanoušků jste s obrovským náskokem nejlepším hráčem Buffala Sabres v historii.
Až mne to překvapilo, protože si myslím, že Gilbert Perrault, který skončil na třetím místě, byl největší hvězdou Sabres v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Skvělý hokejista, jeden z nejlepších ve své době.
Ještě v době, kdy jste hrál, jste začal podnikat s kvalitním sportovním oblečením, ale neprosadil jste se. Pak jste přišel s nápojem, jemuž jste dal název Smarty. Čím je odlišný od ostatních?
Především to není pouhý energeťák, ale nápoj, se kterým se budete cítit dobře. Před třemi lety jsme začali se dvěma nápoji. Jeden v černé plechovce, je tmavě rudý a ucítíte v něm především šťávu z granátového jablka. Smarty v bílé plechovce voní a chutná po brazilské rostlině Feioja. A Jak říká jeho “otec”doktor Petr Fort, je to takové „odpolední pohlazení“.
Dnes už můžeme nabídnout nápojů pět. Pod heslem “On baví” k černému a bílému přibyl Smarty Mango. A v půlitrových lahvích nabízíme Smarty myslivecký a rybářský (citronový a jablečný), jehož heslo je “On chrání”. Z každého prodaného nápoje věnuje Smarty jednu korunu na ochranu přírody.
Proč ale jméno Smarty a lišák na plechovce? Spíše bych tam očekával vaše jméno či fotografii, oboje by jistě bylo výbornou reklamou. To je záměr, zůstat stranou?
Smarty je od „smart“, tedy chytrý, inteligentní a řekněme že I někdo, kdo má, jak se říká, “za ušima”. A lišák Smarty se svým pohodovým posezením, lehkým úsměvem a jiskrou v levém oku toto přesně reprezentuje. Pro mne je podstatné, aby nápoj, logo, celá grafika a vše, co Smarty dělá, bylo v naprostém souladu.
Co se mne týče, tak v dobách aktivní hokejové činnosti jsem se stal tváří několika reklam. Popularity jsem si opravdu užil až dost a s klasickou reklamou nyní neplánuji být spojený. Ale co se týká Smartyho, tak kdo nás sleduje na sociálních sítítch, různých veřejných akcích, besedách a podobně, může vidět, jak jsem s ním úzce spojený a co pro něj dělám.
Byznys je tedy to, čemu se nyní věnujete na „plný úvazek“?
Život, když skončíte s hokejem, tak se změní. Pro mne bylo důležité najít něco, co mne bude dostatečně naplňovat. Tedy když ráno vstanete, těšit se a mít nějaký cíl. Věděl jsem, že něco chci dělat, ale nevěděl jsem přesně co. Nevěděl jsem, že to bude nápoj. Jen jsem věděl, že chci něco tvořit. Nejraději něco úplně nového, co tu není. Že to bude zrovna značka Smarty, vzniklo postupně a vlastně i náhodou, avšak nyní se jí věnuji každý den v týdnu.
Jste zámožný muž, mohl byste si přece jen tak užívat života… To by vás nebavilo?
V žádném případě. Opalování na pláži, hraní golfu nebo trávení času POUHOU zábavou by mne určitě nenaplňovalo. AVŠAK nedovedu si představit život bez sportu. A pak, mám dva lovecké pejsky, tak se také zabývám myslivostí, protože příroda mi byla vždy hodně blízká. Myslivost není jen o střílení zvěře, ale především o starání se o její životní prostředí, aby tady byla a nevyhynula.
Vaše děti jsou už dospělé, co dělají?
Michal dokončil vysokou školu, pracuje v Praze pro jednu americkou firmu a zvažuje práci v Americe, což může, má zelenou kartu. Domča právě dokončila hudební školu v Leedsu, dělala školu svých snů. Má tam svoji hudební skupinu, nahrává desku. Dělá, co ji baví, vždycky měla hudební sklony.
Před dvěma lety jste oslavil padesátku. Pocítil jste s jejím příchodem cosi, čemu se říká krize středního věku?
Zatím nevím, co to znamená. Pořád mám hodně práce a věci, které jsem dělal před tím, se snažím dělat pořád.
Vstup do politiky vás neláká? Stále existuje dost lidí, kteří by vás rádi viděli když ne hned na Pražském Hradě, tak alespoň v Parlamentu.
V tuhle chvíli vůbec. Držím se zásady, že nejdou dělat dvě věci najednou pořádně. A v mém případě je to byznys, který mne naplno vytěžuje.
