Jak jste se vlastně dostala k florbalu?
Hrávala jsem házenou a po mateřské jsem se chtěla začít zase hýbat, takže mě zhruba před šestnácti lety moje sestra vzala na trénink. Já jsem si ale myslela, že jdu na korfbal, jenže oni mi vrazili do ruky hokejku a já u toho už zůstala. Asi po roce, co jsem hrála florbal aktivně včetně turnajů a zápasů, tak projevil touhu se zapojit i můj šestiletý syn. Vzala jsem ho tedy do přípravky, a protože jsem sama hrála, tak mě jejich trenér okamžitě také zaangažoval do trénování. Nejprve jsem tedy trénovala přípravku, pak elévy, starší žáky… zkrátka tak, jak můj syn rostl. Jenže jsem mu nakládala víc než ostatním, a to nebylo dobře, tak jsem přešla na dívčí kategorii. Postupně jsem se staršími žákyněmi došla až do žen. A pak jsem to vzala znovu od začátku a teď už jsme s mým týmem zase v juniorkách, a protože už dva roky nehraji, přibrala jsme letos i ženský tým.
Jaký tým tedy aktuálně trénujete?
Momentálně trénuji SK Meťák České Budějovice, což jsou juniorky v druhé lize. Loni jsme hráli extraligu, tedy nejvyšší soutěž, ale na konci sezony hodně hráček přešlo do žen, takže nyní trénuji první ligu žen a druhou ligu juniorek.
Jak to jde skloubit s prací?
Zvládnout to jde, když člověk dobře plánuje a má v práci dobré kolegy, kteří mu vyjdou vstříc. Je ale jasné, že kalendář mám celkem nabitý.
Sport se nedělá jen kvůli pohybu, ale i kvůli emocím. Jaké bylo vaše největší zklamání?
Zhruba před rokem a půl jsem měnila klub. V Českých Budějovicích je ještě jeden klub, kde jsem doufala, že se ženskou kategorii podaří dostat dál, jenže k tomu nebyla dostatečná podpora ze strany klubu, který se koncentroval jen na mužské kategorie. Chtěli jsme i s ostatními trenéry v jižních Čechách a na Vysočině, aby se alespoň jeden tým dostal do nejvyšší soutěže a aby se v regionu celkově florbal posunul a hráčky nám neutíkaly do Prahy. A to se u předchozího klubu nedařilo. Bylo pro mě opravdu velmi těžké odejít, protože jsem hodně věrný člověk. Odešlo se mnou i asi deset hráček, které to viděly úplně stejně. Během dvou let jsme se pak dostali do první ligy a hráli dokonce i extraligu s juniorkami, takže bylo hned patrné, že v aktuálním klubu se chce úplně něco jiného.
Pokud bych se chtěl ptát na pozitivní emoci, tak asi tato satisfakce byl ten moment…
Ano, moc ráda vzpomínám i na to, jak jsme před deseti lety postoupili do první ligy, což bylo pro mě jako pro hráčku opravdu silné. Začínala jsem hrát florbal v 27 letech, a tehdy mi trenér řekl, že už jsem stará a že si možná ani nezahraju zápas. My jsme ale nakonec v první lize skončili šestí, což vůbec nebyl špatný výsledek, a odehráli jsme celou ligu v nějakých deseti dvanácti lidech. To jsem tedy brala jako určitou vnitřní hráčkou satisfakci. Co se týká té trenérské, tak tam určitě beru jako úspěch náš postup v minulém roce, a stejně tak jsem pyšná na větší část extraligové sezony s juniorkami, kdy jsme tam přišli jako klub, který nikdo nezná, a poráželi jsme Spartu a povedlo se nám pár vážně pěkných zápasů. Jen jsme bohužel na konci sezony dojeli na to, že nás bylo málo – bylo nás jen patnáct, takže, když se tři zraní, tak to bylo strašně znát. Extraliga se přeci jen hraje na nějaké úrovni a s dvanácti hráčkami je to pak hodně složité.
Kam chcete jít dál, když už jste dovedla týmy do první ligy?
Já už jsem si svoje ambice splnila. Tam, kde se teď nacházím, jsem úplně spokojená. Samozřejmě, někde úplně vzadu mám nějaký sen se dostat do extraligy, protože to je úplně nejvíc. Ale k tomu je potřeba mít na to tým a splňovat celou řadu dalších kritérií – třeba mít týmy ve všech kategoriích, mít odpovídající zázemí i halu a další věci, co jsou k tomu třeba. My jsme dokonce dostali nabídku už nyní, ale odmítli jsme ji s tím, že na to nejsme připraveni. Takže budujeme tým, chceme se do extraligy probojovat vlastními silami a pokud se to povede, bude to pro mě taková třešnička na dortu. Já totiž každý rok říkám, že už skončím, že už to nezvládám, a nakonec si vždycky přiberu ještě něco navíc.
Rolí trenéra je několik – analytik, stratég, psycholog a musí umět rychle reagovat. Jaká je vaše nejsilnější stránka?
Myslím si, že v mém případě je to psychologie a komunikace. Nebojím se mluvit otevřeně o špatných i dobrých věcech. Vždy se to snažím rozebrat. Po každém zápase s holkami sedíme a všichni vědí, že nesmí odejít dřív, než se protáhnou a než rozebereme zápas. Každý si k zápasu řekne, co udělal špatně a co se mu povedlo a jaké má pocity z reakcí spoluhráček i trenéra.
Zkuste porovnat florbalový tým a tým PENNY.
Momentálně mám jako oblastní vedoucí na starosti šest prodejen, což znamená nějakých sto až sto dvacet lidí. Na florbale má tým kolem dvaceti lidí i s juniorkami je to kolem třiceti. Ale jinak je to vlastně jednoduché. Je to stále tým lidí, které musíte nějak řídit a který má nějakého svého kapitána, resp. vedoucího. Základem je dobrá komunikace a dobrá nálada a k tomu jim musíte pomoci. Pokud spolu lidi něco dělají rádi, tak se mnohem snadněji vyhrává. Je to tedy o tom spolu mluvit, aktivně a včas řešit věci a nenechat je takzvaně vyhnít. Důležité také je, mít stejný cíl a stanovit si termín, kdy ho chceme dosáhnout. V tomhle to funguje všude stejně, ať už je to PENNY nebo florbal.
