Považuji vás za nejlepšího českého moderátora, spolu s Janem Krausem. Jak jste si našel svůj styl, kdy dokážete třeba jen deset minut v kuse poslouchat své hosty?
Někdy od roku 1992 jsem začal dělat novinařinu a tam to tak je – posloucháte a moc do toho nevstupujete, protože nemáte důvod. To byla novinařina pro tištěná média, tam nemáte důvod před někým exhibovat, takže posloucháte, a to se mi asi nějakým způsobem dostalo pod kůži, takže to tak zůstalo. Pan Kraus je profesí herec, to je něco jiného, nežli co jsem dělal já. A co dělám dodneška, protože mám pocit, že dělám pořád novinařinu, akorát to potom nepřepisuji a neautorizuji, ale natočí se to a odvysílá. To je asi tak jediný rozdíl, ale ty rozhovory probíhají pořád stejně. Možná proto jsem schopen lidem naslouchat.
V jednom rozhovoru jste řekl, že právě tím, že dáte svým hostům prostor se rozpovídat, že se někdy dostanete tam, kam byste se asi normálně nedostal…
Myslím, že to tak funguje. Že jedna z nejlepších otázek je mlčení. Když položíte otázku, ten člověk něco řekne a vy mlčíte, tak většina respondentů má nutkavou tendenci pokračovat. Když je to ticho, tak jakoby měli pocit, že ještě neřekli všechno, a tak pokračují.
Dostal jste se někdy s nějakým respondentem právě do takové hloubky, že vás to překvapilo? Že na sebe řekl věci, které jste vážně nečekal?
Určitě. Myslím, že hned v jednom z prvních rozhovorů byl tehdy Jiří Štěpnička, který popisoval, jak se svého času nepohodl se svojí maminkou, slavnou Jiřinou Štěpničkovou, a že kvůli tomu, že na něj podala žalobu kvůli nějakému konfliktu, musel k soudu. A teď to začal vysvětlovat, proč a tak dále. To bylo hodně zajímavé a hodně jsem tehdy přemýšlel, jak ten večer zvednout zase do optimističtější roviny, protože když vám tam někdo začne vysvětlovat, že dal facku své mamince, která předtím strávila řadu let ve vězení, tak jsem úplně cítil, jak na lidi padla lehká chandra. Potom se mi nějak podařilo dostat se k jinému tématu, které nabízelo trošku úsměvnější rovinu, tak se to nějak zachránilo, ale tam si říkáte, wow, teď jsme se dostali hodně do intimní roviny. A někdy není cesty zpět.
Ten příběh je hodně složitý, on byl v dětském domově kvůli tomu, že ona byla ve vězení, tak možná že tam ta traumata jsou hluboká… Byl nějaký respondent, na kterého nemůžete zapomenout? Někdo, kdo vám opravdu „sednul“ a zaryl se vám do paměti?
Těch jmen je hodně a nechci, aby to vyznělo, že člověk není šťastný za každou návštěvu, která tam přijde, ale hodně velkým překvapením pro mě byl Štěpán Kozub, když přišel poprvé. V té době už fungoval v internetovém seriálu Skoro na mizině a v řadě televizních inscenací, ale myslím, že ještě nebyl ta top hvězda jako posléze. A hlavně mám pocit, že málokdo z nás tušil, jak je to neuvěřitelný vypravěč až Menšíkovského formátu, který skvěle vypráví, okamžitě reaguje, je velmi pohotový, schopný improvizovat. Tehdy, byť to byl večer plný hvězd, dovolím si říct, byla tam Eva Farna, Adéla Gondíková, byl tam Miroslav Etzler, takže velká jména, a ten Štěpán byl neuvěřitelný. Myslím, že všechny strhnul tím, že o něm netušili, že je takový vypravěč. Dneska to všichni víme, vyprodává O2 Arénu. Ale tehdy si myslím, že to bylo překvapení pro všechny, včetně mě.
Ukradl vám show…
Vždycky říkám, že velký trumf v rukou mají lidé, kteří jsou neznámí. Protože když vám tam přijde známý herec, ještě lépe řečeno komik, tak co od něj čekáte? Že bude zábavný. No a když ano, tak pouze potvrdil to, co jste od něj očekávala. A když se tam objeví mediálně neznámé jméno, což může být sportovec, vědec, začínající umělec, prakticky kdokoliv, tak si říkáte, nevím, neznám. No nic, já tu půl hodinu nějak vydržím. Nemáte naprosto žádná očekávání. Ten člověk vás nemůže zklamat, protože od něj moc nečekáte. A když je ten člověk vtipný nebo energický nebo říká něco zajímavého, tak ano, pak pro vás může být vítěz večera, protože jste to nečekala. A je to příjemné překvapení. Můžeme tomu říkat ukrást show a je to využití těch třiceti minut na obrazovce.
Jakou hudbu máte rád?
Mě baví poměrně hodně muziky. Dřív se říkalo: Nebaví mě dechovka, což není vlastně pravda. Myslím, že balkánská dechovka je taky fajn. Asi jsou nějaké žánry, nějaké ultra odnože heavy metalu nebo něco takového, to jsem nikdy neposlouchal, ale muzika mi přijde, že je dobrá a špatná, nebo baví a nebaví, a a v každém žánru si asi člověk něco najde. Ale je spousta žánrů, které říkám: Neumím, nemám naposlouchané.
Na jaké hudbě jste vyrůstal?
Nejdřív to byly věci, co poslouchali rodiče, tak jak to má každé dítě, takže to byly nějaké desky Ivana Mládka a rodiče poslouchali Semafor a Michala Tučného. Pak jsem začal poslouchat vlastní hudbu, tak samozřejmě mým životem proplul Michal David, když mi bylo 8, 10 let a popová scéna vůbec, a pak jsem se dostal ke klasice – světová 60. léta – Bob Dylan, The Beatles, Rolling Stones, Pink Floyd, Simon and Garfunkel. Pak to bylo hodně silné období folku, když jsem jezdil na folkové festivaly, takže Poutníci, Nohavica, Dobeš, Plíhal. A potom přišel bigbeat – Pražský výběr, Hudba Praha, Psí vojáci, lehce nějaké undergroundové věci. Když padla železná opona a už jsem mohl poslouchat, nebo už bylo k mání, všechno, co jsme chtěli poslouchat… Pak přišla nějaká grungeová vlna, Nirvana, a tak dále. Bylo toho strašně moc, vždycky mě bavilo poslouchat, co přicházelo. V poslední době chodím na přímé přenosy z Metropolitní opery, i to mě baví.
Před nedávnem se řešilo, že zpěvák Bendig si podle policie zinscenoval útok moukou sám. Co si o to myslíte? A není to obvyklý postup, kterým se někdy muzikanti zviditelňují, a proto to není nic tak tragického, jak se to podává?
V show-businessu bylo vždy snahou umělců na sebe nějakým způsobem upozornit a Boris Hübner říkal krásnou větu, že do umění se vstupuje tak, že vykopnete dveře do kostela a něco uděláte, nějaký skandál. Nějak na sebe upozorníte. Celá ta sláva by neměla být postavená jen na skandálech, jak tomu často je, ale když si to vezmete od 60. let, všechny kapely dělaly nějaké skandály, nějakým způsobem na sebe strhávaly pozornost. To je, myslím, úplně běžné. A co se týče Jana Bendiga, pokud vím, tak to bylo převzaté ze světa. Je otázka, jestli to tomu člověku pomůže, nepomůže. A jestli je to to jediné, čím na sebe upozorňuje. Beatles a Rolling Stones, u kterých těžko zpochybníme, že by tu muziku neuměli, tak ti těch skandálů měli taky pěknou řádku. A mně to přijde v pořádku.
Vzpomenete si na nějaký skandál z české hudby, který se vám nejvíc zaryl do paměti?
Já si pamatuji na skandál kolem písně Medvídek od skupiny Lucie, který byl o drogách, a některé televize to odmítaly vysílat, a pak kapela Lucie zase bojkotovala ty televize. Pak si vybavuji, jak kapela Kryštof přišla s přelepenou pusou, myslím, že na ceny Českého slavíka, že jim na odpolední zkoušce nebylo umožněno hrát naživo. Takové skandálky tady byly, ale jsou všude na světě, ale myslím si, že doba skandálů byla spíš v minulosti.
Protože dnes už to je korektně sterilní?
Přesně – korektně sterilní. Já jsem tuhle někde viděl v prodejně desku kapely Blind Fate, kde je, myslím, že jedenáctiletá holčička, která drží v ruce model ocelového letadélka, což má znázorňovat falický symbol. To by dneska vůbec neprošlo. Kapela Blind Faith s tím měla nějaké problémy i tenkrát, ale jako teď? To mi přišlo, že byly skandály. Dneska už je takové zvláštně bezzubé. Posypat se moukou…
Neochuzujeme se o něco tady tím „sterilizováním se“? Nebo až takovou autocenzurou? Že umělcům, jako třeba Mick Jagger, bylo všechno jedno, na všechno kašlali, prostě pankáči…
Bojím, se že ty doby, kdy kapely vyhazovaly z hotelového pokoje oknem televize, lednička a zapalovaly tam záclony, jsou pryč. Dnes už se to neděje. Nevím, jak by dnes zapaloval Hendrix kytaru, hned by přiběhli hasiči, aby to uhasili. Jim Morrison by si to nerozdával s holkama, myslím, že éra květinových dětí skončila. Dnes mi to často přijde spíš jako marketingový tah. Když nastoupili Sex Pistols a uráželi v televizi královnu, tak jsem tomu tehdy věřil. Dnes tomu už tolik nevěřím. Doba se mění a umění se k tomu přizpůsobuje, ale mě asi bavili víc umělci, kteří provokovali.
Zdroj: autorský text