Ivan Vavřík se v rámci odborné i popularizační osvětové činnosti zabývá Prahou 3 prakticky celý život. Během studií pracoval jako pomocná vědecká síla u doc. M. Radové na Katedře teorie a vývoje architektury. Obhájil diplomovou práci v oboru rekonstrukce historických budov a jako projektant se podílel na obnově památek, například na rekonstrukci hradů, zámků a kostelů ve Středočeském kraji (Hořovice, Březnice, Karlštejn, Žebrák, Libušín). Zabýval se problematikou pražských sídlišť a ekologických investic, nebo rekonstrukcemi a výstavbou průmyslových objektů. Je členem a předsedou Památkové zóny MČ Praha 3. Spolu s dalšími architekty rozvíjel v 80. letech minulého století ostrou polemiku o zachování staré zástavby Žižkova.
„Byla to ideologie. Bojovali jsme, jak se dalo. My byli mladí rozhněvaní architekti a nechali jsme si spočítat, kolik stojí odstřel, odvoz sutě, kolik stojí samotná asanace. Poté jsme udělali fígl. Nechali jsme si zjistit, kolik stojí výroba oceli, cementu do panelu, přesun materiálů do panelárny a prefabrikátů na staveniště. Hodně by stála také nová kanalizace a topení v panelových domech. Celá asanace, výroba cementu, panelů a toho všeho by vyšla na dvakrát tolik, než oprava starých domů. To jsme jim vmetli do tváře zrovna v době, kdy jela perestrojka, ekonomika byla na tom zle a hospodářství chátralo. Pochopili, že nešlo argumentovat jen z ideologického hlediska, ale i z toho ekonomického. Vše bylo ale naplánované a nikdo s tím nechtěl hnout,“ zavzpomínal Vavřík v rozhovoru pro Radniční noviny.
Po Vítězném únoru plánovali soudruzi z KSČ mimo spousty různých dalších zvěrstev také asanaci Žižkova. První konkrétní plány vznikly už v 60. letech, o něco později došlo k realizaci. Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy na Žižkově nechat zchátrat a vybydlet. Nový záměr a rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím.
Nutno dodat, že o asanaci Žižkova, který byl kvůli kopcovitému terénu i odlišné filosofii otců zakladatelů koncipován méně velkoryse než sousední Královské Vinohrady, snili levicoví architekti a urbanisté už před druhou světovou válkou.
Proti postupujícím asanačním pracím se na sklonku 80. let postavila skupina mladých architektů, kteří formou novinových článků a letáků protestovali proti drastickému a zbytečnému ničení historicky cenné části Prahy. Mezi ně patřil i Ivan Vavřík. Brali to trochu i jako nástroj k odporu proti vládnoucí komunistické straně.
Miroslav Štěpán, pražský tajemník KSČ, na konci 80. let proti Vavříkovi a spol. veřejně vystupoval a snažil se je diskreditovat.
O uskutečnění ších sanačních etap se totiž postavila do cesty sametová revoluce…
V případě Žižkova naštěstí došlo jenom k uskutečnění první etapy, a ani tu se nepodařilo úplně dokončit.
Archiv Ivana Vavříka loni odhalila radnice Prahy 3 v rámci panelové výstavy „Žižkov přežil, Žižkov žije dál“, která se odehrála na Havlíčkově náměstí.
„Já na panelácích nevidím nic pozitivního, zvedá se mi z nich žaludek jako ze zkaženého jídla.“ říká architekt Vavřík dnes.
Už na škole Vavříka otrávilo, že musel kreslit jen hranaté krabice, architekt podle něj během normalizace nebyl nic, šička u pásu, která znala jen jednu látku a jeden střih.
Podobně jako on to viděli i další mladí architekti, kteří v roce 1987 založili v Dejvicích spolek s lehce cimrmanovským názvem VESPA, tedy Volné entuziastické sdružení přátel architektury. Z něj se pak vyvinulo volné sdružení Obecní dům. Jen část členů se zaměřovala na Žižkov, betonová lobby kroužila i kolem dalších předměstí, například Břevnova či Vršovic a Vysočan. Tvrdé jádro žižkovské sekce tvořili vedle Ivana Vavříka ještě Petr Krajči, Milan Janů a Petr Hůrka. Svůj alternativní pohled na věc protlačili na stránky kulturního týdeníku Tvorba, čímž se diskuze přesunula i na stránky Rudého práva nebo Večerní Prahy. Proti asanaci se začalo ozývat stále více zástupců odborné veřejnosti.
Jak ale Vavřík uznává, Žižkov nezachránili oni, ani další aktivisté. Fakt, že dnes paneláky stojí jen v okolí Olšanského a Komenského náměstí, způsobila zpoždění, která výstavba nabírala, a samozřejmě pád režimu. „Naše činnost alespoň zasela nejistotu do mašinerie systému panelové výstavby. Dost lidí díky nám změnilo názor,“ přemýšlí architekt. Symbolem nedotažené asanace je dnes budova školy na Komenského náměstí, ostrůvek 19. století uprostřed betonu. Bili se za ni Žižkováci i Klub za starou Prahu, zachránilo ji, že si ji stavbaři vybrali jako svůj hlavní stan a skladiště cennějšího materiálu. Zbourána měla být až naposled, až zázemí nebude potřeba. Desítky bezejmenných činžáků bohužel takové štěstí neměly.
Zdroje: Radniční noviny Prahy 3; Karel Knobloch, Suchdolské noviny, 2018
