Rozhovor vychází také v časopise Vaše 5
Na piano jste se začal učit hrát ve čtyřech letech. Bavilo vás to už tehdy nebo jste jen plnil přání rodičů?
Popravdě řečeno jsem ze začátku spíš plnil přání rodičů a babičky, ale poměrně brzy mě to začalo bavit.
Jaké bylo vaše dětství? Kolik času jste musel věnovat cvičení na klavír, zbýval vám nějaký čas na obyčejné klukovské zábavy?
Na dětství vzpomínám velice rád, i když je pravda, že příliš klukovské zábavy jsem nezažil. Překážkou však nebyl ani tak klavír, jako spíš moje problémy s dýchacími cestami a alergie, kvůli nimž jsem byl z velké části vyloučen z běžného života mezi dětmi. Na druhou stranu jsem ale díky tomu měl dostatek času sedět u piana.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Měl jste nějaké vysněné povolání nebo jste už tenkrát toužil po kariéře slavného klavíristy?
Klavíristou jsem chtěl být až tak ve 12 nebo 13 letech. Jako dítě jsem kromě tradičního popeláře toužil stát se hokejovým brankářem nebo potápěčem.
Na pedagogice mě těší permanentní dialog. Na této cestě se toho spoustu dozví nejen student, ale i já.
Již od útlého mládí jste se úspěšně zúčastňoval řady soutěží, dosáhl jste mnoha úspěchů. Jste soutěživý typ? Kterou ze svých cen si ceníte nejvíce a na jaký úspěch jste pyšný?
Já jsem právě velmi soutěživý typ a vždycky mě přitahoval sport, který jsem ale v dětství takřka nemohl provozovat. Proto klavír kromě určitého sebevyjádření byl zároveň takovou sportovní disciplínou, v níž jsem mohl svou soutěživost realizovat. Ze svých soutěžních úspěchů si asi nejvíc cením první ceny a titulu absolutního vítěze mezinárodní klavírní soutěže Pražského jara a pak samozřejmě různých prestižních vystoupení, například na festivalu BBC PROMS v Londýně či s Berlínskými filharmoniky.
Studoval jste na u nás i v zahraničí na prestižní londýnské Guildhall School of Music. Jak na toto zahraniční studium vzpomínáte? Je nějaký rozdíl ve výuce hudby u nás doma a v cizině?
Na londýnská studia vzpomínám velmi rád, a to zejména díky možnosti pravidelně slýchat ty největší hvězdy klasické hudby a nejlepší orchestry na světě. Londýnský hudební život je v tomto směru spolu s New Yorkem asi nejbohatší na světě – je to trochu jako kdyby v Praze permanentně probíhalo Pražské jaro a Dvořákova Praha současně. Rozdíly v systému školství samozřejmě existují, zejména v různých volitelných předmětech, ale samotný hlavní obor vždy záleží více na samotné osobnosti pedagoga než na školském systému.
Takové to “jsme prostě kámoši” většině studentů nesedí – aspoň dle mé zkušenosti.
Teď už jste sám také pedagog. Co vás na pedagogické činnosti těší a co byste rád předal svým žákům?
Na pedagogice mě těší permanentní dialog: jeden vedu se studentem a druhý spolu s ním – skrze notový zápis – s autorem hudby. Na této cestě se toho spoustu dozví nejen student, ale i já. Musím říci, že mě to nejen nesmírně baví, ale také mi to velmi prospívá v neustálém zlepšování mých vlastních interpretačních schopností.
Vyučujete na Pražské konzervatoři i na hudební fakultě Akademie múzických umění. Mezi vámi a vašimi studenty není příliš velký věkový rozdíl. Považujete to spíše za výhodu nebo nevýhodu?
Výhodou je samozřejmě věková blízkost a schopnost vžít se do aktuálních pocitů mladého hudebníka. Je však nutné nastavit si jasně role – student potřebuje vědět, kdo je pedagog a kdo žák. Takové to “jsme prostě kámoši” většině studentů nesedí – aspoň dle mé zkušenosti.
Jste také patronem nadačního fondu Harmonie, který učí sociálně znevýhodněné děti hrát vážnou hudbu. Co vás k němu přivedlo?
Přivedla mne k němu paní Milada Cholujová, zakladatelka nadace. Projekt a jeho náplň mne zaujaly natolik, že jsem moc rád přijal roli hudebního patrona této organizace.
Setkáváte se s dětmi, kterým Harmonie pomáhá, pozorujete, jak se mění, učí nové věci?
Ano, mám možnost je tak dvakrát až třikrát ročně slyšet, a musím říci, že pokroky jsou více než znatelné. Z dětí cítím kromě zlepšujících se profesionálních schopností také stále větší míru nadšení, což mne utvrzuje v tom, že jejich lektoři odvádějí skvělou práci!
Orchestr Nadačního fondu Harmonie působí od roku na 2014 i na škole Kořenského v Praze 5. Znáte tuto část Prahy, líbí se vám?
Tuto část Prahy znám velmi dobře, vždyť také působím v sousedství – na Akademii múzických umění na Malé Straně. Praha 5 je jednou z mých vůbec nejoblíbenějších části Prahy, ať už jde o “centrum dění” kolem Anděla, nebo naopak starobylé Košíře.
Obohacuje vás nějakým způsobem práce s mladými talenty?
Práce s mladými vás vrací ke kořenům hudby, takže si s nimi dnes a denně uvědomujete, co je na hudbě vlastně tak úžasné, a proč ji vůbec děláte.
Podle čeho si vybíráte repertoár? Máte nějaké své oblíbené skladatele, jejichž skladby rád hrajete a naopak jsou nějací, kterým se raději snažíte vyhnout?
Myslím, že každý hudebník má mezi skladateli své větší a menší oblíbence, ale velmi často je člověk k výběru určitého repertoáru nucen okolnostmi, nejčastěji dramaturgickými požadavky pořadatelů. Moje vlastní hudební preference se časem dosti mění. Někteří skladatele, které jsem dříve neměl tolik rád, mne nyní oslovují velice silně, například Schubert nebo Ravel. Mými stálicemi určitě zůstávají Bach, Mozart, Chopin, Janáček či Martinů.
Měl jste nebo máte nějaké hudební – klavírní vzory?
V době studií plnili roli mých vzorů mí pedagogové, ať už to byla na Janáčkově konzervatoři v Ostravě paní profesorka Marta Toaderová nebo na AMU pan profesor Ivan Klánský. Jinak bych se ovšem termínu vzor trošku bránil: to slovo má v sobě podprahově zakódovanou potřebu napodobovat. Takže spíše než vzory mám inspirátory, a těch bych mohl vyjmenovat mnoho. Za všechny například Svjatoslava Richtera, Willhelma Kempfa, Dinu Lipatiho a z dnešních pianistů např. Grigorije Sokolova nebo Marii JoãoPires.
Hrál jste na mnoha našich i světových pódiích. Je nějaké místo, které jste si oblíbil, kam se rád vracíte, a místo, kde jste ještě nevystupoval, a toužíte se na ně dostat?
Myslím, že v tomto mohu mluvit za mnoho českých muzikantů – zbožňuji Dvořákovu síň Rudolfina Praze. Ze zahraničních sálů ve mne nezapomenutelné vzpomínky vždy vyvolá sál Berlínské filharmonie či londýnská Wigmore Hall. Ze sálů, kde jsem ještě nehrál, patří mezi mé vytoužené například Zlatý sál vídeňského Musikvereinu, kde bych se měl představit v příští sezóně, nebo Suntory Hall v Tokiu.
V Praze mám nejradši víkendy, kdy se zmírní zdejší typická rychlost a hektičnost. Také trochu ubude lidí, takže některá místa, kterých si člověk běžně ani nevšimne, začnou “promlouvat”.
Máte svůj osobní a koncertní sen, který byste si rád splnil?
Asi jsem to zodpověděl v minulé otázce.
Pracovně jste velmi vytížený člověk. Jak odpočíváte, čemu se rád věnujete, pokud si najdete nějaký volný čas?
Strašně rád relaxují na horách. Ať už pěšky s batohem na zádech, běžeckých tretrách nebo na horském kole. Hory jsou pro mne naprostou přirozeností a čas od času přímo nutností. Přitahuje mne jejich klid, pocit věčnosti a určitá osamělost.
Jakou hudbu rád posloucháte ve volných chvílích třeba doma nebo na cestách?
Kromě klasické hudby, kterou poslouchám kupodivu často i dobrovolně, je to zejména populární hudba šedesátých let. Zejména při cestách autem po Praze mám v autě nejčastěji zapnuté Oldies rádio.
Pocházíte z Moravy, jak jste si zvykal na život v hlavním městě? Našel jste si v Praze nějaká oblíbená místa?
Přiznám se, že mi to trvalo poměrně dlouho, a nebylo to úplně bezbolestné. První rok jsem skoro prchal domů na Moravu. Měl jsem ale to štěstí, že jsem se pohyboval většinou na velmi krásných částech Prahy – kolem Haštalského náměstí a na Malé Straně.Časem jsem si našel i nějaká ta zelená místa, jako například Stromovku. Na Praze 5 mám moc rád starý hřbitov blízko zastávky U zvonu či komplex Cibulka.
Čím na vás Praha napoprvé zapůsobila, co na ní máte rád a co byste vylepšil, změnil?
V Praze mám nejradši víkendy, kdy se zmírní zdejší typická rychlost a hektičnost. Také trochu ubude lidí, takže některá místa, kterých si člověk běžně ani nevšimne, začnou “promlouvat”. Kdybych měl tu moc, udělal bych alespoň jedno – co nejrychleji bych dobudoval Pražský okruh. Jinak myslím, že i přes některé neduhy, kterými ale jiná velká města trpí také, je Praha krásné a zajímavé místo k životu.
Co nového chystáte, jaké jsou vaše hudební plány, co vás čeká a na co se mohou vaši fanoušci a posluchači těšit?
V nejbližší době se chystám na nahrávání CD s Dvořákovým klavírním koncertem za doprovodu Bamberských symfoniků pod taktovkou Jakuba Hrůši a na recitál v Dubaji. Velmi se těším taky na pražská vystoupení, zejména s Českou filharmonií – předvánoční koncerty a novoroční koncert a s Českým národním symfonickým orchestrem.
Ivo Kahánek
český pianista a hudební pedagog
– Narodil se 23. května 1979 ve Frýdku-Místku.
– Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na prestižní londýnské GuildhallSchoolof Music and Drama u RonanaO´Hory a mistrovské kurzy pod vedením Karl-Heinze Kämmerlinga, Christiana Zachariase, Alicie de Larrocha, Imogen Cooper, Petera Frankla a dalších osobností.
– V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině (Maria Canals Piano Competition v Barceloně, VendomePrize ve Vídni, StiftungTomassoniWettbewerb v Kolíně nad Rýnem, Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, Concertino Praga atd.).
– Po úspěšných debutech na festivalu Beethovenfest v Bonnu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall, kde v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č.4 Inkantace Bohuslava Martinů, živě přenášený televizí a rádiem BBC i českou stanicí Vltava.
– Sir Simon Rattle si jej vybral ke dvěma vystoupením s Berlínskou filharmonií v listopadu 2014. Stal se tak po Rudolfu Firkušném teprve druhým českým pianistou v historii, jenž vystoupil s tímto světoznámým tělesem.