Traduje se, že známé odeslání kamsi… hodně daleko stálo i za vznikem pochodu. Totiž – v šedesátých letech minulého století se v Československu rozšířila obliba dálkových pochodů. Jeden z nich vedl z Karlových Varů do Prahy, část se ale vzhledem k velké vzdálenosti šla v noci. S tím právě někteří dálkoplazové nebyli úplně spokojení a dva z nich, Jiří Dvořák a Karel Kulle, se rozhodli vymyslet novou, kratší, ale zároveň atraktivní trasu. Sešli se proto u Dvořáků doma a koumali, jak pochod naplánovat. Měl by kvůli dostupnosti začínat v Praze, a vzdálenost měla být taková, aby se dala ujít za denního světla. Ale kde by měl být cíl, aby byl dost zajímavý? Napadly je Postoloprty, obec na Lounsku. Leží ve vzdálenosti asi sedmdesát kilometrů od Prahy, to by bylo právě tak dost. Jejich dohadování ukončila paní Dvořáková, která na ně zavolala: „Je čas na oběd, běžte s tím už doprčic!“
Oba muži se na sebe jen podívali. Prčice, to přece zní!
Mě láká velice, pochod Praha Prčice…
Jenže celou tuhle půvabnou historku, kterou do své knihy Dálkové pochody, naše láska převzal i Jan Zajíček, zpochybňuje pan Stanislav Rataj, který je třetím z „otců zakladatelů“. Před třemi lety řekl pro časopis Týden: „To překroutili neskutečně, není to pravda vůbec. Když to on napsal, tak já jsem tenkrát za ním dojel a povídám, Jendo, co jsi to tam napsal?!´ On se tomu jenom smál. Prostě výmysl.“
Ať už ale na začátku bylo cokoliv, jedno je jisté – kamarádi se dohodli a 17. dubna roku 1966 stáli na startu nového pochodu. Díky tomu, že Jiří Dvořák, tehdy hlavní redaktor časopisu Turista, nový pochod v časopisu zpopularizoval, stálo na startu celkem 469 nadšenců. Trasa tehdy měřila 65 kilometrů, neboli 100 tisíc českých loktů. Od roku 1970 se počet tras postupně rozšiřoval o trasy z jiných míst, měnil se přes rekordních 24 v roce 1984 a přes devět tras v období útlumu v roce 1994 až po letošních 21 tras. Přibývaly různé kratší trasy, trasy pro děti, postupně i cyklotrasy (ty jsou letos plánované čtyři) a trasa pro vozíčkáře, která vede z Miličína.
Jsou plné pohody, ty dálkové pochody…
… bez chleba a bez vody já k cíli dorazím, zpívá Ivan Mládek. Inu, není to tak docela pravda. Mnozí účastníci přecenili své síly, případně podcenili výstroj a odpadávali cestou se zkrvavenýma nohama. Jiní sice dorazili, ale jak vzpomíná i šéfredaktor Našeho REGIONU, se zcela sedřenými bříšky prstů, jak si je cestou neustále odírali o džíny nebo drsné bundy. Jiní zase plánovali dorazit sice bez chleba a bez vody, ale ne bez piva, a skončili tak u některé z hospod na trase, které v ten den zažívaly žně. Přes všechny útrapy na cestě měl ale pochod vždy svou atmosféru a kouzlo. Proto také počet účastníků vytrvale rostl: největší účast, 35 732 turistů, byla zaznamenána v roce 1981. V osmdesátých letech dokonce taková hojná účast vzbudila pozornost státních orgánů, které se snažily pochod různě diskreditovat, rozšiřovaly například tvrzení, že účastníci podupají zemědělskou půdu a podobně. Organizátorům se ale vždy podařilo pochod znovu uspořádat. Do obliby zasáhla až devadesátá léta se spoustou jiných možností, jak trávit volný čas. To počet účastníků i tras klesal, až se v roce 1994 zúčastnilo pouhých 7715 účastníků na devíti trasách. Od té doby se opět účast i počet tras s kolísáním zvyšují, v loňském roce do Prčic dobrovolně vyrazilo 26 069 účastníků.
Do p/Prčic, nebo do Prčice?
A co bylo dřív? Rčení Jděte do prčic, nebo slavný pochod? Na tuhle otázku vlastně odpovídáme už v úvodu, podle zřejmě vymyšlené historky posílala paní Dvořáková svého manžela a jeho kamaráda do oné obce ještě dřív, než pochod vznikl. Jdi do prčic je prostě mírnější výraz rozhořčeného zvolání, kterým bychom někoho, kdo nás právě rozčílil, rádi odeslali mnohem dál, třeba do háje zelenýho… A ke všemu je to vlastně všechno špatně. Celý název obce je Sedlec-Prčice; užívá se i samostatně, a to jak v čísle jednotném, tak i jako pomnožné jméno. A Prčice jsou rodu ženského a píší se s velkým písmenem, takže pokud by vás někdo do těch temných koutů měl poslat správně, pak jedině do Prčice!
