Dva Josefové, kteří k sobě našli cestu díky Sudkově zálibě ve fotografování uměleckých děl. Sochař Josef Wagner (1901–1957), žák Štursy a Mařatky, restaurátor a profesor na UMPRUM, patřil v meziválečném i poválečném období k Sudkovým pravidelným zákazníkům, kolegům z Mánesa a postupně i dobrým přítelem. O jejich blízkém vztahu svědčí také zlomkovitá korespondence, která se dochovala.
Wagner v Betlémě
Wagner poskytl Sudkovi příležitost k výletům mimo Prahu, když začal ve druhé polovině třicátých let restaurátorsky pečovat o Braunovy sochy v Kuksu. Přímo v lese Betlémě si spolu se svojí manželkou, sochařkou Marií Kulhánkovou, postavil funkcionalistickou chatu, kam ho kromě Sudka jezdili navštěvovat také ostatní Mánesáci. Sudek se zde ocitl uprostřed Braunových soch, které již dříve fotografoval a teď se k nim mohl vracet a fotograficky je zaznamenávat v pomalém tempu, jaké měl rád – ubytování a návraty k Wagnerům mu k tomu poskytovaly dostatečný prostor.
Jeho snímky pak doprovázely Wagnerovy texty o těchto sochách pro Volné směry.
Wagnerovy zájmy ve studiu starých soch dokládá také značný konvolut Parléřovských bust z chrámu sv. Víta, které si u Sudka podle účetních záznamů sochař objednal v roce 1939. Kromě nespočtu snímků vlastních Wagnerových soch (jen v Ústavu dějin umění je dnes dochováno kolem 400 fotografií) se z účetních knih dozvíme, že mu Wagner platil také za hudební desky – zmiňované je konkrétně Smetanovo Smyčcové kvarteto, anebo za fotografii „ruce [dirigenta Václava] Talicha“ – pravděpodobnou sochařskou předlohu snad pro jeden z pomníků, ale také za početné kopie snímků Josefa i Marie Wagnerových na legitimace a za rodinné fotografie kopírované na pohlednicový papír. Tyto snímky zachycují zejména radostné období prvních let obou Wagnerových synů Josefa a Jana. Sudek s Wagnerem platby za snímky snižoval výměnou za kresby a sochy. V bytě na Úvoze mu tak visela hlava z návrhu pomníku sv. Vojtěcha pro katedrálu a pískovcová hlava Bedřicha Smetany, která jistou dobu v Sudkově ateliéru přebývala a která sloužila podle vzpomínky Jaroslava Seiferta také jako sedák pro hosty Sudkových hudebních úterků,“ uvedla Katarína Mašterová. Ona a Jakub Wagner jsou kurátory výstavy.
Socha je živá
Sudek Wagnerovy sochy fotografoval pravidelně a na různých místech, která ovlivňovala zachycený výraz nebo situaci sochy nebo její osvětlení. Kromě Kuksu, kde některé sochy snímal v chatě i na abstraktním pozadí pískovce v lomu, a svého vlastního ateliéru na Újezdě, který lze rozeznat podle používaného pozadí i variovaného osvětlení, to byly Wagnerovy ateliéry v Jateční ulici nebo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Sudek si při komponovaní pomáhal tak, že za sochy kladl různá kontrastní plátna jako pozadí, sochy pokládal na náhodně nalezené podstavce, které později při zvětšování překrýval. Wagnerovy lyrické ženské figury zejména z přelomu 30. a 40. let Sudek snímal se zvláštní citlivostí pro zachycení výrazu i intimitu osvětlení v duchu jeho prohlášení, že „socha je živá a musí být fotografována jako živá“. Křehkost, expresivita i věrohodnost jejich výrazu z těchto snímků dělá autonomní portréty, soudí Katarína Mašterová.
Epilogem Sudkovy a Wagnerovy spolupráce i přátelství je série snímků pomníku Jaroslavu Vrchlickému (vznikal 1938–1956), který Sudek vyfotografoval až po Wagnerově smrti v ponuré zimní atmosféře petřínské Lobkovické zahrady někdy po jeho osazení v roce 1960.
zdroj Ateliér Josefa Sudka, PPF Art
Josef Sudek, Josef Wagner: S chutí do rachoty
Atelier Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1
Otevřeno denně kromě pondělí 12.00 – 18.00 do 24. srpna
