Navzdory tomu ale ve své ikonické roli Erži Orbánové Medřická na pódiu pronášela: „Byl to krásný život a kdybych měla začít znovu, nežila bych jinak.“ A říkala to s takovou přesvědčivostí, že se diváci na „její“ představení vraceli znova a znova. Dokázala totiž skoro nemožné – ze hry autora ze socialistického tábora, kterou dostala víceméně za trest, spolu se svými kolegy dokázali vykřesat skvost českého divadelnictví. Normalizační mocipáni, kteří ji chtěli „osladit“ nesouhlas se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968, tak de facto vytrestali jen sami sebe a Medřická mohla naopak naplno zúročit své herecké mistrovství, což zastavila až její náhlá a nečekaná smrt.
Navzdory tatínkovi
Že bude herečkou věděla Medřická hned po první návštěvě divadla ještě v předškolním věku. Nikdy už nechtěla dělat nic jiného. „Číši divadelního jedu jsem vypila až do dna a nikdy jsem se z té otravy nevzpamatovala,“ říkávala o své vášnivé lásce pro divadlo. Její tatínek, účetní slovutné prvorepublikové pražské firmy Brouk a Babka, byl sice zásadně proti tomu, aby se dala ke komediantům, maminka ji ale v jejím snu podporovala.
Nejdříve musela ještě vystudovat gymnázium, ale pak přece jen začala studovat vytouženou konzervatoř. Z ní pak už po roce odešla přímo do divadla v Brně, kam jí „hodili lano“, pak strávila dva roky v Plzni, na kterou vždy vzpomínala s obrovskou láskou, a ještě před koncem války se vrátila na divadelní prkna zpátky do Prahy.
Třikrát Václav
Zde potkala svého osudového muže – Václava Vydru mladšího. Jejich první syn, pojmenovaný podle rodinné tradice Václav, jim ale v sedmi měsících zemřel, z čehož se Medřická nikdy úplně nevzpamatovala. Přesto nesla úder osudu statečně a ještě v den jeho smrti hrála v divadle – nechtěla, aby se kvůli ní rušilo představení. Později tento svůj krok vysvětlovala smyslem pro povinnost.
Na další dítě si počkali dalších deset let a sama Medřická přiznávala, že už v něj ani nedoufala. Opět ho pojmenovali Václav, ale naštěstí tento chlapec byl zdravý a silný a dnes patří k vůbec nejoblíbenějším českým hercům. „Moje máma byla úžasná, chápající a laskavá. Pro mě to byl NEJ člověk, kterého jsem znal,“ řekl o ní před časem Vydra v rozhovoru pro televizi A11.
Ačkoliv se narodil jako pokračovatel slavné herecké dynastie Vydrů, o tom, že bude kráčet ve stopách svého otce a děda zpočátku neuvažoval. A i když se pak touto cestou vydal, hlavně prý proto, že na konzervatoři se nemusel trápit s matematikou, před svoji mámou měl dlouho trému. „Ale pak mi řekla důležitou věc, která mi pomohla. Řekla: Vašíku, hlavně nehraj. Když se člověk snaží něco hrát, tak to většinou není pravda. Člověk by se měl snažit tu roli nějak prožít a zažít, ne ji zahrát. A přesně tak to dělala ona sama,“ řekl o ní Vydra.
Kočičí hra
Mezi nejslavnější role Dany Medřické patřila její Erža Orbánová v divadelní hře maďarského dramatika Istvána Örkényho. V něm se jako pětašedesátiletá důchodkyně, spolu se svou sestrou Gizelou, kterou ztvárnila Vlasta Fabiánová, pere, někdy se smíchem a jindy s pláčem, o život „jako kočka“. Od premiéry hry v únoru 1974 do posledního představení v prosinci 1982 v ní excelovala 403krát. Tento rekord v počtu představení překonal až Miroslav Donutil se svým představením Sluha dvou pánů, které se hrálo za více než dvacet let celkem 600krát.
Pozdní láska
Medřická se svým prvním mužem prožila přes třicet let, a i když její obrovský profesní úspěch údajně těžce nesl a na sklonku života trpěl roztroušenou sklerózou, starala se o něj až do úplného konce. Sama ale pak nezůstala. Její oddaný fanoušek, temperamentní Španěl Artemio Ugarte, který vzápětí ovdověl také, ji požádal o ruku a po souhlasu syna, který matce její novou lásku upřímně přál, se provdala podruhé. Jediným mráčkem nad jejím pozdním štěstím bylo však to, že se za žádnou cenu nedokázala vzdát svých českých diváků ani blízkosti syna, a proto neustále pendlovala mezi Španělskem a milovanou rodnou zemí. Bohužel už před sebou ale neměla moc času a rok po svatbě podlehla infarktu. Bylo jí pouhých šedesát dva let.
Zdroj: Wikipedia, danamedricka.cz, Česká televize, iDnes.cz
