Muzeum Mladoboleslavska otevřelo novou výstavu Na poslední cestě: Smrt a pohřby v Pojizeří napříč staletími. Výstava shrnuje pohřební rituály od pravěku do nedávné minulosti a potrvá do 3. září. Jádro výstavy vytvořili a zapůjčili kolegové z Muzea Českého ráje v Turnově.
Výstava „Na poslední cestě“ vás zavede do tajů a zákulisí pohřebních rituálů v regionu Pojizeří. Najdete zde řadu jedinečných exponátů a poznatků z oboru archeologie, historie, etnologie i folkloristiky.
Smrt člověka s sebou ve všech dobách přinášela rozličné mechanismy, díky nimž se rodina i kolektiv vyrovnával s odchodem svého blízkého nebo příslušníka, a které zesnulému zajišťovaly přechod ze světa živých do světa mrtvých. Jejich vývoj výstava vylíčí názornou, poučnou, nikoli však morbidní cestou.
Důležitou součástí výstavy bude také líčení tradičních pohřbů na vsi. A víte, co činilo venkovské pohřby tak významné?
Hovoříme-li o období od 18. století až do 1. poloviny 20. století, pospolitost venkovského prostředí byla dána každodenním sousedským soužitím a omezenou mobilitou. Představovala prostor, kde se na životě jednotlivce podílelo celé společenství. Dělo se tak v rovině všední i sváteční. Jednotlivé životní etapy lidského života – narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří a koneckonců i smrt se vyznačovaly pevně normovanými znaky. Přechody mezi nimi, tedy významné zlomové okamžiky v životě jedince, byly bedlivě dozorovány a prožívány celým okolím.
Tyto „přechody“ byly doprovázeny rituály, které měly jedinci usnadnit vstup do nové role. Když umřel příslušník rodiny nebo soused, podílela se na jeho cestě ze světa živých do pomyslného světa mrtvých celá venkovská komunita. Účast na rituálu tvořila součást soužití vesnického společenství. Všichni vyprovázeli nebožtíka na jeho poslední cestě, která směřovala k posmrtnému životu. Podoba vesnických pohřbů se měnila velmi pomalu. Po generace dodržovaný řád dodával pohřbům smysl a jistotu zajištění posmrtného života.
Nahlédneme-li do života našich předků, je třeba mít neustále na paměti, že smrt byla každodenní součástí života. Tato skutečnost ovlivňovala dobové vnímání celého života i jeho konce. Především ve venkovském prostředí byl přítomný odkaz baroka a jeho důraz na „dobrou“ a „spravedlivou“ smrt. Venkovan poslušný obecně uznávaného společenského řádu hleděl proto před smrtí uspořádat všechny své náboženské i světské záležitosti. Bylo nezbytné se před smrtí usmířit s Bohem, rodinou i celým vesnickým společenstvím. Zejména staří a nemocní se tak na svůj odchod připravovali.
V křesťanském prostředí se utvořil stabilní rámec duchovního zaopatření umírajícího – poslední pomazání, požehnání a poslední pořízení. Umírající se hleděl rozloučit s rodinou, přáteli, sousedy, odprosit je za případné křivdy a vypořádat majetkové poměry po jeho smrti tak, aby dědictví bylo rozděleno spravedlivým dílem. Mezi bohatšími venkovskými obyvateli bylo běžné sepsání testamentu čili závěti. Lidé, kteří zemřeli předčasnou, nebo násilnou smrtí a kteří nestihli dostát svým povinnostem, zanechali po sobě dluhy, neodčiněnou křivdu, případně malé děti, byli považováni za duše, které nemohou dojít pokoje. Obecně rozšířená byla z toho důvodu víra v revenanty, kteří se po smrti vraceli do světa živých.
Zdroje: SM Mladá Boleslav + Michaela Havelková, Muzejní čtvrtletník (Muzeum Českého ráje v Turnově)
