Vzorem mu v tom byli jeho otec Vladimír a významný dokumentární fotograf Gustav Aulehla (1931 – 2021), se kterým se potkával ve rodném Krnově.
Vocelkovy fotografie z té doby odrážejí pohled studenta ČVUT, který občas zkoumavě a jindy okouzleně pozoruje lidi kolem sebe a jejich životy. „Naprosto mě ohromilo, jak snímky Gustava Aulehly dokázaly vyprávět příběhy. Ale připadaly mi dost smutné. Já jsem tehdy viděl svět jinak (i přes všechnu tu tíseň vrcholící normalizace, kterou jsem samozřejmě pociťoval). Téměř všechno kolem bylo pro mě hravé, tajemné, a plné kouzla. Bylo mi přece jen něco kolem dvaceti. Dnes, když je mi téměř šedesát, už Aulehlovu pohledu úplně rozumím…,“ říká Tomáš Vocelka.
Fotografoval tehdy podobně jako Aulehla především z vnitřní potřeby, bez ambice své snímky vystavovat nebo prezentovat. Ve tehdejší tvorbě se více věnuje člověku a jeho existenci než pozorování projevů tehdejšího totalitního režimu. I to však z jeho fotografií občas probleskne – například na záběru sovětských okupačních vojáků před orlojem. Snímky, které najdeme na malé výstavě v kavárně Leica Gallery vznikly v rozmezí let 1985–88 a jsou první ukázkou z Vocelkovy připravované knihy „Tehdy, na konci věčných časů“.
Zdroj Leica Gallery
My na konci věčných časů
Kavárna Leica Gallery
Školská 28, Praha 1
do 3. března 2025