Podpálili vilu bezdomovci?
U objektu se podle sousedů zdržovali bezdomovci. Poněvadž reálně hrozilo zřícení domu v těsné blízkosti rušné Libocké ulice, byla v ní zastavena doprava a zbytky budovy byly hned o následujícím víkendu strženy.
Situaci po požáru a po demolici zachytil nás spolupracovník Radek Cipov, který fotografie poskytl Našemu REGIONU.
Majitelem objektu je Ing. arch. Jaromír Šťástka, který na serveru Bezrealitky vyvěsil již dříve oznámení o prodeji pozemku za bezmála 20 milionů korun a inzerát doplnil i projektem, jak by mohl nový dům vypadat.
Je to už několikátý dům, který svojí velikostí ruší venkovský ráz kdysi oblíbené výletní lokality Pražanů.
Detektivní pátrání po původci jména
Vila bývá nazývána Eysseltova, poněvadž v ní bydlela rodina Eysselt-Klimpély.
Pokusili jsme se v mezičase zjistit něco o obyvatelích vily.
Libocký patriot Vratislav Hart napsal ve svých posmrtně vydaných pamětech Jak to vlastně bylo (nakladatelství ILSA, 2008) stručnou větu, že si vilu nechal postavit ředitel tiskárny cenin, který si od císaře koupil šlechtický titul. (Takové věci nebyly ve své době zase až tak výjimečné.)
Na serveru Libocké usedlosti, který s erudicí spravuje lokální historik Jarda Šerák, jsme nalezli reprodukce dvou pohlednic, které napsal majitel vily synovi Karlovi, profesoru reálného gymnázia ve Slaném, obě z roku 1936. Bohužel ale pohledy podepsal pouze slůvkem „tatínek“.
Na stránkách bylo ale i několik dalších informací o Karlovi.
„Karel Eysselt-Klimpély vystudoval malostranské gymnázium a obor čeština–němčina na Filozofické fakultě UK v Praze. Studium zakončil disertační prací Německé drama 90. let na českém jevišti. Přes nabídky odborné univerzitní kariéry se rozhodl pro pedagogickou činnost na středních školách. Nejprve působil v Táboře a v Žilině. Přes 30 let učil na gymnáziu ve Slaném (1929–1963). Organizoval literární kroužky a kulturní pořady pro slánskou veřejnost,“ stojí v Libockých usedlostech.
Dlužno dodat, že se Karel narodil v roce 1900 v Praze, zemřel v roce 1979 a že jeho práce o německých dramatech je patrně ceněná a lze ji dohledat v Národní knihovně.
„Kandidát“ na tatínka
Další vodítko poskytla Kronika města Litovel, kterou přede dvěma roky napsal Josef Hubáček. Ten mezi významné litovelské občany zařadil MUDr. Adolfa Eysselta-Klimpély (1875 v Poličce – 1944), který vystudoval medicínu v Praze a roku 1902 nastoupil do státní zdravotní služby u okresního úřadu v Litovli. Za svého tamějšího působení prováděl rozsáhlou akci potírání endemického kreténismu léčením substancí ze štítné žlázy s pozoruhodnými výsledky.
Po první světové válce ve stejné oblasti likvidoval epidemie úplavice a pravých neštovic. Roku 1924 byl přeložen do Brna.
Ovšem – v letech 1928 až 1936 byl lékařem Léčebného fondu veřejných zaměstnanců se sídlem v Praze. A letopočet 1928 se shoduje s okamžikem úprav libocké vily, o které se nepřímo zmínil Jaromír Šťástka na stránkách Bezrealtiky.
Ale jak je to s tím ředitelem tiskárny cenin? Léčebný fond veřejných zaměstnanců měl vlastní nakladatelství a v době německé okupace tiskl formulář „poukázka k lékaři“ s natištěnou desetikorunovou známkou, jakýmsi potvrzením o zaplacení (dnešní terminologií) regulačního poplatku. Takovou „příspěvkovou známku“ lze chápat jako ceninu. Nesouhlasí nám jen okamžik Eysseltova odchodu do důchodu s obdobím protektorátu.
Ale snad jsme záhadného majitele libocké vily přece jen identifikovali…
