Malíř a krajinář Otakar Štáfl byl žákem profesora Ferdinanda Engelmüllera (1867 v Praze – 1924 tamtéž), za kterým do Prahy „zběhl“ z gymnaziálních studií – k malé radosti svých rodičů. Když se však už po půl roce zúčastnil výstavy v Rudolfinu a prodal tři akvarely, získal si opět – a natrvalo jejich přízeň.
Se svým učitelem se nakonec spřátelil, a i když u něj studoval jen dva roky, získal si Engelmülerovu úctu a obdiv.
Další výtvarné vzdělání neměl. Přesto ke Štáflovým obdivovatelům patřil i významný výtvarník Josef Váchal. „Ve svých pamětech Váchal píše: Do té doby, než jsem viděl Štáflův linoryt Zimní cesta, tak jsem si myslel, že něco umím,“ říká znalec Štáflova díla Pavel Pešek.
Kreslil pražská zákoutí a roku 1907 je vystavil v Počátkách.
Perokresbami zdokumentoval Chrudim pro knihu profesora Mušky O staré Chrudimi (1907).
Velké množství jeho obrázků, převážně s architektonickými motivy, bylo publikováno téměř okamžitě v časopisech Český svět, Zlatá Praha a jiných uměleckých časopisech té doby.
Jeho výtvarná činnost však zahrnovala prakticky všechny představitelné žánry: byl vynikajícím grafikem, průkopníkem novodobého plakátu; vynikl v tvorbě barevných dřevorytů a ex libris – vytvořil více než 200 jemných grafických listů pro mnohé významné osobnosti; jeho perokresby, dřevoryty a malované obrázky provázejí skoro 150 knih – Karafiátovy Broučky, Máchův Máj a Cikány, pohádky Boženy Němcové, Knihu a mnoho dětských leporel, knížek o přírodě nebo románů pro dívky.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
Roku 1910 se oženil s dcerou ředitele nakladatelství Politika Václavou Brychtovou.
V tomto nakladatelství získal zaměstnání jako grafik a navrhoval plakáty.
Pracoval také jako scénograf v Národním a Vinohradském divadle. Jako vedoucí grafického oddělení v tiskařských závodech Politika, Ottově i vlastním nakladatelství se výrazně podílel na knižní tvorbě.
Před 1. světovou válkou se dokonce zapojil do filmové tvorby jako režisér pěti filmů, v některých z nich i hrál. Patřil mezi organizátory mnoha významných společenských a kulturních akcí, divadelních a filmových představení, společenských setkání a výstav na všech místech, kde se pohyboval, což byla především osa Havlíčkův Brod – Praha – Vysoké Tatry.
Za první světové války organizoval humanitární akce ve prospěch sirotků a válečných vdov a angažoval se ve veřejném životě rodného města.
Po válce se zasloužil o vybudování pomníku Karla Havlíčka a o vznik Havlíčkova muzea. V roce 1917 se rozvedl a v roce 1927 znovu oženil s Vlastou Koškovou (1907 v Petrovicích u Rakovníka – 1945 v Praze), v té době známou spisovatelkou pohádek a dívčích románů.
Od 1. dubna 1929 byli manželé Štáflovi nájemci chaty u Popradského plesa v Tatrách.
Iniciovali vznik Symbolického cintorína u Popradského plesa pod západní stěnou Ostrvy, kde mají také od roku 1947 pamětní tabuli.
Nejproslulejší je jako malíř Tater, kde prožil značnou část svého života. Jejich krásu zachytil nejen v nesčetných akvarelech, ale i v monumentálních olejích. V roce 1928 vyšel tiskem cyklus 120 akvarelů z Vysokých Tater. Dva obrazy s motivy z Vysokých Tater byly vydány i na poštovních známkách.
Štáfl nemaloval jen Tatry. Nezapomínal ani na svou rodnou Vysočinu. Mezi jeho nejoblíbenější patřily vršky mezi Zbožicí a Horní Krupou, ale i v Havlíčkově Borové, na Humpolecku a Chotěbořsku. Zde všude maloval nejvíce v posledních letech svého života, za druhé světové války.
14. února 1945 byl jeho ateliér v Mánesově 20 na Vinohradech zasažen bombou spojeneckých letadel. V troskách domu manželé Štáflovi zahynuli (na domě je pamětní deska).
V Brodě, v jeho rodném městě, mu byl v roce 1957 otevřen památník. Umístěn byl do obranné věže středověkého opevnění, která stojí v těsné blízkosti místa, kde stávala rodná chalupa Otakara Štáfla.
Zdroje: len: webový portál Prahy 2; Dáša Kubíková, ČRo Vysočina; Wikipedie
