Pražák na cestách: Spící v nočních vlacích
Pokud vás titulek zaujal s tím, že půjde o nějaké pikantnosti, tak to vás možná zklamu, i když jednou z hluboké minulosti přece jen posloužím.
Pokud vás titulek zaujal s tím, že půjde o nějaké pikantnosti, tak to vás možná zklamu, i když jednou z hluboké minulosti přece jen posloužím.
Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru. Sledovali, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo, stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo do tvaru zářícího, stříbrného kotouče.
Vysoké Tatry svědčí romantikům i absolutním realistům. A je tu báječně, a pokud se nám podaří vyšlápnout na vrchol, po jehož zdolání jsme toužili, cítíme se jako bychom dokázali vyhrát sami nad sebou.
Narodil se 30. prosince 1884 v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Jeho otec Josef byl místním řezbářem, mimo jiné vyřezal i známého brodského Hnáta.
V roce 1937 píše redaktor časopisu Letem světem: „Těšíme se, dovolí-li náš finanční ministr, že při nejbližší příležitosti sebereme svá prkna a hajdy na hory.“